SLP 07 (2014)

represálie zahrnující použití síly“. 5 Protiopatření naopak od zakotvení zákazu použití síly v Chartě OSN ozbrojené být nemohou, představují tedy „tu část tématu represálií, která není spojena s ozbrojeným konfliktem“. 6 Dalším termínem, který se v dané oblasti objevuje, jsou sankce. Těmi se v nejšir- ším pojetí rozumí jakékoli „důsledky mezinárodně protiprávního jednání, nepříznivé pro jeho původce, předvídané či povolené mezinárodním právem“. 7 Jde tedy o synonymum legálních, resp. nikoli nelegálních nástrojů donucení, mezi něž by kromě protiopatření patřily retorze a popř. i sebeobrana. V užším slova smyslu bývají sankce omezovány na „opatření přijímaná mezinárodním orgánem“, 8 tj. na kolektivní opatření vyhláše- ná Radou bezpečnosti OSN, popř. přijatá v rámci určité regionální organizace (např. Evropské unie). Takto chápané sankce se s protiopatřeními částečně překrývají, neboť obě kategorie zahrnují jednostranná opatření uvalená na státy regionálními organi- zacemi; mezi sankce se dále řadí kolektivní opatření OSN, která se vzhledem ke své vertikální povaze z rámce protiopatření vymykají; naopak mezi protiopatření navíc patří jednostranná opatření přijímaná jednotlivými státy. Protiopatření jsou nástrojem přímého donucení, spadají tedy do oblasti sekundární normativity. Tu sdílejí s retorzemi, sebeobranou a kolektivními akcemi Rady bezpeč- nosti OSN. Retorze nepřekračují meze mezinárodního práva, jde „o „nevlídné“ chová- ní, které není neslučitelné se závazky státu, jenž se k nim uchyluje“. 9 Naopak protiopa- tření tyto meze překračují, jejich protiprávnost je ale zhojena právě tím, že napomá- hají vynucovat dodržování mezinárodního práva. Sebeobrana je vázána na předchozí ozbrojený útok a realizuje se za pomoci ozbrojené síly. Protiopatření ozbrojená být nesmějí a využít je lze v případě jakéhokoli porušení mezinárodního práva (včetně ozbrojeného útoku, ovšem nejen tehdy). Kolektivní akce RB OSN – bez použití síly či s použitím síly – mají oproti protiopatřením vertikální povahu. Nejde zde tedy o ná- tlak mezi vzájemně rovnými subjekty (státy), ale o vymáhání určitého chování hierar- chicky nadřazeným orgánem (Rada bezpečnosti). Kolektivní akce navíc nejsou vázány na porušení mezinárodního práva, jak je tomu u protiopatření. K jejich spuštění může dojít v jakékoli situaci, kterou Rada vyhodnotí jako „ohrožení míru, porušení míru nebo akt agrese“ (článek 39 Charty OSN). Coby nástroj donucení sledují protiopatření jasný (a jediný možný) cíl – vymoci dodržování mezinárodního práva, resp. „přimět protiprávně se chovající stát, aby plnil své závazky z mezinárodního práva“ . 10 Jedná se o nástroj svépomoci, který usiluje o ukon- čení protiprávního chování a obnovu status quo ante. Protiopatření se dále řadí mezi 5 UN Doc. A/56/10, op. cit., s. 181. 6 UN Doc. A/56/10, op. cit., s. 325. 7 UN Doc. A/CN.4/440, Third report on State responsibility, by Mr. Gaetano Arangio-Ruiz, Special Rapporteur, s. 10, par. 14. 8 Tamtéž, s. 10, par. 15. 9 UN Doc. A/56/10, op. cit., s. 325. 10 Gabčíkovo-Nagymaros Project (Hungary v. Slovakia), Judgment, ICJ Reports 1997, para. 87.

27