SLP 07 (2014)

byť v této oblasti chybí dostatečná praxe. Pro státy využívající protiopatření je v kaž- dém případě výhoda, disponují-li předchozím závěrem soudního či arbitrážního orgá- nu, který potvrzuje protiprávnost jednání druhého státu. Proto nejspíše Návrh článků stanoví, že protiopatření nemohou být provedena, je-li „spor projednáván před dvorem nebo tribunálem, který má pravomoc vynést rozhodnutí závazné pro strany“ [článek 52 odst. 3 písm. b)]. Se spouštěcím mechanismem protiopatření souvisí také jejich cíl. Jak již bylo řeče- no, státy mohou využít protiopatření čistě a jen proto, aby „přinutily /jiný/ stát dodržo- vat jeho závazky“ (článek 49 odst. 2 Návrhu článků). Jakmile je tohoto cíle dosaženo, tj. jakmile odpovědný stát začne jednat v souladu se svými závazky, je třeba protiopa- tření ukončit (článek 53 Návrhu článků). Jednat v souladu se závazky přitom nezna- mená jen to, že stát přestane porušovat mezinárodní právo, ale také že se ujme svých odpovědnostních závazků a poskytne reparaci. Protiopatření mají dočasnou povahu, proto jsou „omezena na dočasné neprovádění mezinárodních závazků státu, který provádí protiopatření proti odpovědnému státu“ (článek 49 odst. 2 Návrhu článků), a „musejí být tak, jak je to jen možné, realizována způsobem, který dovoluje opětovné dodržování daných závazků“ (článek 49 odst. 3 Návrhu článků). Donucovací povaha protiopatření současně znamená, že je není dovoleno použít jako nástroje pomsty nebo k potrestání státu, který se dopustil porušení mezinárodního práva; takové použití by automaticky vedlo k jejich protiprávnosti. Mají-li protiopatření dosáhnout svého cíle, musejí logicky směřovat proti státu, kte- rý se dopustil prvotního protiprávního jednání. Naopak „nesmějí směřovat proti jinému státu, než je stát odpovědný“ . 17 Při výkonu protiopatření se nicméně může stát, že jsou ve svých zájmech dotčeny také jiné státy, popř. další třetí strany. Takové „vedlejší ško- dy“ nejsou podle komentáře k Návrhu článků protiprávní, pokud jimi není dotčeno určité samostatné právo třetího aktéra. 18 V minulosti protiopatření vždy směřovala proti státu jako celku, měla tedy plošnou povahu. V posledních letech se čím dál častěji využívají tzv. cílené/chytré sankce (targeted/smart sanctions), které postihují vybrané jednotlivce, obvykle hlavní politické představitele cílového státu. 19 Je otázkou, zda tato opatření ještě spadají do rámce klasických protiopatření, nebo jej už překra- čují. Ve druhém případě by pak bylo možno uvažovat o tom, zda se se na mezinárodní scéně vyvíjí praxe, na jejímž základě by se protiopatření mohla uplatnit nejen mezi státy, ale i vůči jiným subjektům mezinárodního práva, typicky právě jednotlivcům, popř. zda se cílené sankce zcela z kategorie protiopatření vymykají. Další soubor podmínek je vázán na vlastní výkon protiopatření. Tomu musí na prv- ním místě přecházet marná výzva, aby se odpovědný stát ujal svých závazků, spoje- ná s informací o tom, že se poškozený stát chystá využít protiopatření, a s nabídkou 17 UN Doc. A/56/10, op. cit., s. 330. 18 Tamtéž, s. 181. 19 Viz např. ERIKSSON, M.: Targeting Peace: Understanding UN and EU Targeted Sanctions . Farnham: Ashgate, 2011.

29