SLP 07 (2014)

jejich adresáti, často vybraní ne zcela transparentním způsobem, jsou ale jejich výko- nem velmi zasaženi. Je pravda, že tento problém zatím vyvstal hlavně v kontextu cíle- ných sankcí ukládaných v rámci boje proti terorismu. U sankcí přijímaných v reakci na porušování lidských práv je riziko menší, neboť tyto sankce se většinou zaměřují na hlavní představitele určitého státu. Vyloučit jej ale nelze. U protiopatření je navíc situace ještě složitější než u sankcí OSN, neboť jednotlivé státy mají při vynucování mezinárodního práva omezenější pravomoci než Rada bezpečnosti OSN. To již souvisí se druhým problémem, jenž je dán samotnou podstatou protiopat- ření. Ta jsou tradičně chápána jako nástroj horizontálního donucení, který jeden stát uplatňuje vůči státu jinému. Za situace, kdy stát uplatní protiopatření cílené povahy, není ovšem na druhé straně jiný stát, ale jednotlivci. Lze v tomto kontextu stále ještě mluvit o protiopatřeních? A pokud ano, znamená to, že se protiopatření nadále mohou uplatnit nejen vůči státům, ale i vůči jednotlivcům a popř. různým nestátním aktérům? A dělo by se tak na základě porušení mezinárodního práva spáchaného státem (jaká by pak byla vazba mezi ním a jednotlivci či nestátními aktéry?), nebo na základě porušení spáchaných jimi samotnými (o jaká porušení by šlo např. v oblasti lidských práv, kde jsou povinnosti obvykle přisuzovány jen státům?). Zatímco v případě cílených sankcí vyhlašovaných Radou bezpečnosti tyto otázky vyvstávají v omezené míře mj. s ohle- dem na to, že tyto sankce nejsou striktně vázány na porušení mezinárodního práva a lze je využít v jakékoli situaci ohrožení či porušení míru nebo aktu agrese, v případě protiopatření jsou plně relevantní. Zatím však bohužel budí jen minimální pozornost, a jejich řešení tak zůstává otevřené. Pátý parametr se soustředí na uplatnění klasických podmínek výkonu protiopa- tření ve specifickém kontextu protiopatření přijímaných v obecném či kolektivním zájmu. Podmínky jsou uvedeny v první kapitole tohoto příspěvku a zahrnují kontext a cíle protiopatření, marnou výzvu k nápravě stavu spojenou s varováním, že její ne- respektování může vést k použití protiopatření, a zákaz některých typů protiopatření (ozbrojená protiopatření, zásahy do ius cogens aj.). Část těchto podmínek by měla být relativně snadno uplatnitelná i na kolektivní protiopatření – to se týká např. kontex- tu, cílů, marné výzvy a omezení prostředků. Obtíže vyvstávají ve vztahu k podmínce proporcionality, ať už by tato byla posuzována ve vztahu k původnímu porušení, nebo ke sledovanému cíli. V případě klasických protiopatření, která se uplatňují mezi dvěma státy, je situace poměrně snadná – hodnotí se původní porušení/potřeba jeho ukon- čení na straně jedné a opatření přijatá obětí porušení na straně druhé. Protiopatření kolektivní se této jednoduché rovnici vymykají, neboť zde na druhé straně může stát jednání celé řady států. Má se každé posuzovat izolovaně, nebo je třeba měřit přimě- řenost v celém souhrnu vztahů? Během diskusí v Komisi OSN pro mezinárodní právo se ozývaly hlasy ve prospěch druhého řešení, nikdy ale jednoznačně nepřevážily a navíc není jasné, jak by takové souhrnné posuzování proporcionality vlastně vypadalo.

44