SLP 07 (2014)

ní orgán, jehož postavení je ale specifické (až unikátní 4 ); smluvní strany Úmluvy (dnes 47 států Rady Evropy) přistupovalo k Úmluvě postupně a v různých údobích; jejich právní řády jsou založeny na různých systémech a odrážejí různou kulturní, politickou i společenskou situaci; ESLP je povolán také k tomu, aby svou judikatorní praxí zabez- pečil minimální záruku ochrany lidských práv u smluvních stran; vývoj společenských poměrů ještě per se neznamená vývoj k lepšímu; jsou-li předmětem rozhodování etické, morální či jinak společensky citlivé otázky, rozhodnutí Soudu by mělo vzít v potaz veš- keré aspekty z dlouhodobého hlediska, tedy ne pouze, ač to může vyznívat paradoxně, ochranu individuálních lidských práv stěžovatele v konkrétním případě. Co je to evropský konsensus? Jakou úlohu hraje při rozhodování ESLP? Jaké jsou další dopady rozhodnutí opírajícího se o koncept evropského konsensu? Do jaké míry jednou etablovaný evropský konsensus může podlehnout změně? Do jaké míry je jed- nou etablovaný konsensus „závazný“ i v pozdějších případech řešených ESLP? Lze se v rozhodování bez evropského konsensu obejít? Takové a další otázky by měly být zod- povězeny následujícím textem, 5 který je spíše určitou skicou zkoumaného fenoménu než jeho hotovým obrazem. ͸. Původ evropského konsensu Koncept evropského konsensu je úzce spjat s výkladovým přístupem Evropského soudu pro lidská práva, který chápe Úmluvu jako „živoucí instrument“, jenž má být vykládán ve světle současných podmínek. Tento přístup použil Soud poprvé ve svém rozhodnutí ve věci Tyrer proti Spojenému království. 6 V tomto případě měl Soud roz- hodnout, zda trest bičování březovými větvemi uložený mladistvému na ostrově Man je, či není v rozporu se zákazem mučení a nelidského či ponižujícího zacházení nebo trestu (čl. 3 Úmluvy). V disputaci, zda takový trest plní zastrašující funkci či nikoliv, Soud poznamenává, že žádný trest nesmí být v rozporu s čl. 3 Úmluvy. K tomu však dodává, že „Úmluva je živoucí organismus, který musí být vykládán ve světle součas- ních stran. Mezinárodní lidskoprávní smlouvy jsou v tomto ohledu atypické, když povinnost poskytnout ochranu lidských práv leží na smluvní straně a oprávněným subjektem jsou pak jednotlivci. 4 Evropský soud pro lidská práva lze bezesporu zařadit do skupiny mezinárodních soudních orgánů vedle dalších orgánů – Mezinárodní soudní dvůr, Mezinárodní trestní soud, Mezinárodní tribunál pro mořské právo aj. Jeho unikátnost je však zřejmá. Je dána zejména typem smlouvy (lidskoprávní), kterou Soud aplikuje a interpretuje, dopadem rozhodnutí (a zejména rozsudků) na právní úpravu 47 členských států Rady Evropy a v neposlední řadě také teritoriální omezením jeho působnosti. 5 Velice kvalitní spíše však technicistní analýzu tématu podali nedávnoWILDHABER, L., HJARTARSTON, A., DONNELLY, S.:No consensus on consensus? The practice of the European Court of Human Rights. In: Human rights law journal , 2013, vol. 33, no. 7-12,. 6 ECtHR, Tyrer v. UK , Appl. No. 5856/72, Judgment, 28 April 1978.

79