SLP 07 (2014)

okruh následků porušení ius cogens a že tento okruh se přímo nedotýká možnosti jiných než bezprostředně poškozených států přikročit k protiopatřením. 30 Institut závazků erga omnes se promítl do úpravy článku 48 Návrhu článků. Článek konstatuje, že „jakýkoli stát jiný než poškozený stát je oprávněn dovolávat se odpovědnosti jiného státu /…/, jestliže porušený závazek se týká skupiny států včetně tohoto státu a je za- ložen pro ochranu společného zájmu skupiny, nebo porušený závazek se týká mezinárodní- ho společenství jako celku“ (odst. 1). Článek se vztahuje na státy, které nebyly porušením mezinárodního práva poškozeny přímo, ale přesto jsou jím jinak dotčeny, neboť poru- šený závazek se týkal mezinárodního společenství jako celku ( erga omnes ), nebo chrá- nil společný zájem určité skupiny států ( erga omnes partes ). Závazky z práva lidských práv mohou spadat do obou kategorií. 31 Obsah nároku států, jež nejsou porušením mezinárodního práva přímo dotčeny, je užší než u poškozeného státu. Zahrnuje jen právo žádat od odpovědného státu, aby ukončil protiprávní chování a nabídl příslušná ujištění a záruky neopakování (podle článku 30 Návrhu článků) a aby poskytl, v zá- jmu poškozeného státu, nebo beneficiářů porušeného závazku, plnou reparaci (podle článku 31 Návrhu článků). V případě práva lidských práv se za beneficiáře primárně považují jednotlivci, reparace by tedy měla být určena právě jim. Komentář nicméně opět uvádí, že se jedná o prvek progresivního rozvoje, který nemá přímou oporu v me- zinárodním obyčeji. 32 Článek 48 se nijak nevyjadřuje k tomu, zda státy jiné než stát poškozený mají právo přijímat protiopatření. Této otázce je věnován samostatný článek 54, který tvoří sou- část kapitoly II třetí části Návrhu článků zaměřené právě na protiopatření. Článek 54 praví: „Tato kapitola se nedotýká práva jakéhokoli státu, oprávněného podle článku 48 od- stavec 1, dovolávat se odpovědnosti jiného státu, provést zákonná opatření proti takovému státu k zajištění ukončení porušení a reparace v zájmu poškozeného státu nebo beneficiářů porušeného závazku.“ Komentář vysvětluje, že ne zcela jasná dikce ustanovení odráží pochyby o tom, zda se již na mezinárodní scéně zformovalo pravidlo, které by pro- tiopatření přijímaná v obecném či kolektivním zájmu, včetně protiopatření v reakci na porušování lidských práv, povolovalo. Praxe je údajně „omezená a spíše zárodečná“. 33 Komentář cituje několik případů ze 70. – 90. let, ve kterých státy přijaly protiopatření ve snaze přimět jiný stát, aby přestal porušovat významné mezinárodněprávní závazky – velká část těchto závazků byla právě z oblasti lidských práv. 34 Cituje i některé případy, 30 Článek 41 Návrhu lze číst tak, že státy, které mají na základě současného mezinárodního práva právo uchýlit se k protiopatřením, by tohoto práva měly využít, a to ve vzájemné spolupráci (odst. 1). O tom, které státy toto právo mají, již ovšem článek 41 neříká nic. 31 Jako příklad závazků erga omnes partes uvádí Komise závazky z regionálních smluv na ochranu lidských práv, mezi závazky erga omnes figurují závazky na ochranu základních lidských práv. UN Doc. A/56/10, op. cit., s. 320 a 322. 32 Tamtéž, s. 323. Progresivní rozvoj je v tomto případě podle Komise ospravedlněn tím, že „poskytuje nástroj na ochranu společenství nebo dotčených kolektivních zájmů“. Tamtéž. 33 Tamtéž, s. 351. 34 Tamtéž, s. 351-353.

33