SLP 07 (2014)

͹. Protiopatření v reakci na porušování lidských práv – názory doktríny Komise OSN pro mezinárodní právo zaujala k protiopatřením přijímaným v obec- ném či kolektivním zájmu spíše skeptické stanovisko. Optimističtěji na institut nahlíží část mezinárodněprávní doktríny, byť autoři nejsou v názoru na jeho vývoj jednotní. Totéž platí pro státy. Nejednotnost se projevila i během přípravy obou Návrhů článků a právě ona vedla k tomu, že článek 54 prvního a článek 57 druhého Návrhu článků obsahují jen záchrannou klauzuli. Diskuse o protiopatřeních v obecném či kolektiv- ním zájmu se odehrává zejména v posledních desetiletích, určité úvahy o tomto typu donucovacího nástroje lze ale najít už v dílech prvních internacionalistů. Např. švýcar- ský autor Emmerich de Vattel píšící v 18. století tvrdil, že „všechny národy mají právo uchýlit se k donucovacím nástrojům s cílem zapůsobit na kterýkoli specifický národ, který otevřeně porušuje práva společenství, jež mezi nimi vytvořila příroda“ . 40 Větší pozornosti se však institutu začalo dostávat až ve druhé polovině 20. století, v souvislosti s rozvo- jem mezinárodního práva, jeho postupnou centralizací a vertikalizací a posílením role jednotlivce (hlavně v rámci práva lidských práv). S otázkou, zda se změny mezinárodního práva promítly v oblasti úpravy protiopat- ření, popř. zda by se tam promítnout měly, byli konfrontováni jednotliví zvláštní zpra- vodajové Komise pro mezinárodní právo, kteří chystali Návrhy článků. Již Roberto Ago v roce 1979 uvedl, že „dřívější monopol států přímo poškozených /…/, pokud jde o možnost uchýlit se /…/ k sankcím, jež by jinak byly protiprávní, není v moderním mezi- národním právu absolutní“. 41 Citát sice primárně směřoval ke kolektivnímu sankčnímu systému OSN, zvláštní zpravodaj ale nevyloučil, že nové instituty (např. závazky erga omnes ) by mohly mít dopady i mimo OSN. Na straně jedné by takový vývoj chápal, neboť by „potvrdil potřebu univerzální solidarity při vypořádávání se s nejzávažnějšími zásahy do mezinárodního pořádku“. 42 Na straně druhé ale vidí riziko toho, že „jakýkoli stát by získal automatické oprávnění reagovat na porušení určitých závazků spáchané ji- ným státem a individuálně přijmout odvetná opatření“. 43 Řešení spatřoval Ago v tom, že protiopatření v obecném či kolektivním zájmu by do mezinárodněprávního řádu mohla být zavedena, porušení závazku by ale nekvalifikovaly a o uvalení protiopatření by nerozhodovaly jednotlivé státy, nýbrž mezinárodní instituce. Obdobný názor zastával i další zvláštní zpravodaj, Willem Riphagen, který navíc pou- kazoval na absenci relevantní praxe a judikatury v dané oblasti. 44 Jeho nástupce, Gaetano 40 Cit. in KAPLAN, M.: Using Collective Interests to Ensure Human Rights: An Analysis of the Articles on State Responsibility. In: New York University Law Review , 2004, roč. 79, s. 1909. 41 UN Doc. A/CN.4/SERA/1979/Add.l (Part 1), Yearbook of the International Law Commission, 1979, vol. II, Part One, par. 91.

42 Tamtéž. 43 Tamtéž.

44 UN Doc. A/CN.4/330, Preliminary report on the content, forms and degrees of international responsibility (Part 2 of the draft articles on State responsibility), by Mr. Willem Riphagen, Special Rapporteur, 1980, par. 97.

35