SLP 07 (2014)

V této souvislosti však může dále posloužit používání diplomatických záruk sjed- naných mezi státy před navrácením osob. 32 Přestože Evropský soud pro lidská práva dlouhodobě rovněž odmítal ve svých rozhodnutích navrácení osob i za současného sjednání záruk s odůvodněním, že i nadále trvají vážné důvody se domnívat, že by na- vrácené osobě hrozilo zakázané jednání, existují v poslední době případy, kdy naopak soud konstatoval, že zde není rozpor s Úmluvou, pokud jde o závazky států vyplývající z Úmluvy. Svou váhu zde měla i přítomnost diplomatických záruk a jejich kvalita, resp. závazky v nich obsažené. 33 ͻ. Závěr Výhrada národní bezpečnosti svou existencí v případě ukončení / neumožnění po- bytu cizince na území jiného státu sahá až do meziválečného období. Své uplatnění však nachází i dnes v řadě mezinárodních instrumentů. Současně však dosažená úroveň ochrany lidských práv, zejména s přihlédnutím k rozhodovací činnosti kontrolních or- gánů, neumožňuje státům, aby tuto výhradu uplatňovaly svévolně při navracení osob vzhledem ke svým mezinárodním závazkům (zásada non-refoulement ), a to ani v pří- padech, kdy jednání osoby představuje vážné riziko pro bezpečnost státu (například pokud jde o terorismus). Nejasné vymezení obsahu pojmu národní bezpečnosti však dnes slouží k extenziv- nímu výkladu této výhrady ve vztahu k pobytu cizinců na státním území s ohledem na sekuritizaci hrozby spojené s dalším pobytem nežádoucích osob. Zájem na ochraně národní bezpečnosti a obyvatel a další existující povinnosti států se však mohou dostat do vzájemného rozporu. Jedním z navrhovaných řešení se jeví posuzování přiměřenosti zásahu do jednotlivých práv a uplatňování zásady proporcionality. Nicméně toto ře- šení nemá v evropském kontextu oporu s ohledem na činnost Evropského soudu pro lidská práva. Pokud tedy jedinec představuje hrozbu pro národní bezpečnost, nezbývá nyní státům nic jiného než sjednávat takové záruky, které svou kvalitou přesvědčí soud o souladu navrácení s Úmluvou. Ani tehdy však státy nemají vyhráno, pokud bude exi- stence záruk (i sebelepších) shledána jako irelevantní s ohledem na situaci dodržování lidských práv v zemi, kam by měla být osoba navrácena.

32 Diplomatickými zárukami se rozumí ujednání mezi dvěma státy, kdy stát A (stát přijímající osobu) po- skytuje státu B (stát navracející osobu) závazek, že s osobou, jíž se tyto záruky týkají, bude nakládáno v souladu s podmínkami stanovenými v tomto ujednání, resp. dle závazků stanovených mezinárodním právem. Úřad Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky (2006), op. cit., str. 2. 33 ECtHR, Othman (Abu Qatada) v. UK , Appl. No. 8139/09, Judgment, 17 January 2012

259