SLP 04 (2013)

do té míry neurčitou a vágní právní úpravou, že nepředstavuje předvídatelné právo (odst. 67 odůvodnění nálezu). Ústavní soud zároveň vyjádřil v nálezu svou vlastní představu, jak by měla nová úprava dovolání po zrušovacím nálezu vypadat. 43 V části obiter dictum tohoto rozhod- nutí se Ústavní soud podrobně vyjádřil k potenciální budoucí úpravě dovolání, která by byla založena na podobném principu jako americký systém certiorari , tedy selekce případů, kterými se soud zabývá. Ústavní soud k takovéto (byť potenciální!) úpravě uvádí: „ tento institut je stěží uplat- nitelný pro poměry Nejvyššího soudu, jehož rozhodnutí musí zůstat plně přezkoumatelná z hledisek ústavnosti v rámci řízení o ústavních stížnostech. … [Ústavní soud] poukázal na svůj nález ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, dle kterého se nezávislost rozho- dování obecných soudů uskutečňuje v ústavním a zákonném procesněprávním a hmotně- právním rámci; procesněprávní rámec představují především principy řádného a spraved- livého procesu, jak vyplývají z čl. 36 a násl. Listiny, jakož i z čl. 1 Ústavy ČR, a jedním z těchto principů, představujícím součást práva na řádný proces, jakož i pojmu právního státu (čl. 36 odst. 1 Listiny, čl. 1 Ústavy ČR) a vylučujícím libovůli při rozhodování, je i povinnost soudů své rozsudky odůvodnit. “ 44 Z odůvodnění výše uvedeného nálezu plyne, že Ústavní soud si je vědom, že Nejvyšší soud plní v rámci soudní soustavy důležitou roli sjednocování judikatury, s níž patrně není slučitelné, aby dovolání bylo konstruováno jako nárok procesní strany (takováto konstrukce opravných prostředků by vedla stejně jako v případě Evropského soudu pro lidská práva k zahlcení Nejvyššího soudu a k oslabení jeho role sjednocovatele judikatury s tím, že jak správně uvádí soudce Kůrka , tato sjednocovací role by byla přesunuta „o úroveň výše, tj. na Ústavní soud“). 45 V nálezu však Ústavní soud upřednostnil subjektivní právo jednotlivce na to, aby byl jeho případ před soudem projednán, před rolí Nejvyššího soudu jakožto sjedno- covatele rozhodovací činnosti. Uvádí k tomu: „ Ochranu subjektivních práv … nelze pouštět ze zřetele ani tam, kde je zákonodárcem sledovaným účelem řízení o mimořádném opravném prostředku tzv. sjednocování judikatury. Tento účel nemůže převážit nad ochra- nou subjektivních práv účastníka řízení tak, že se ochrana subjektivního práva zcela vy- prázdní a tento účastník se stává pouze jakýmsi „dodavatelem materiálu“ pro sjednocování judikatury… “ 46 43 To samo o sobě může být považováno za sporné, přestože se jedná o vcelku častý jev: podle odst. 69 odůvodnění nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 29/11 ze dne 21. 2. 2012: „ Ústavní soud chce respektovat svobodnou vůli zákonodárce, kterou vtělí do nové úpravy dovolání, nicméně připomíná, že tato úprava musí být do té míry předvídatelná, že přípustnost dovolání musí být zřejmá každému potencionálnímu dovolateli ještě předtím, než opravný prostředek v podobě dovolání využije. “ 44 Předjímání nové právní úpravy kritizoval ve svém disentujícím stanovisku k tomuto nálezu soudce Vladimíra Kůrky . 45 Odlišné stanovisko soudce V. Kůrky k nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 29/11 ze dne 21. 2 2012. 46 Nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 29/11 ze dne 21. 2 2012 odkazující na nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 128/05 ze dne 10. 5. 2005.

101