SLP 04 (2013)

STUDI E Z L IDSKÝCH PRÁV Č. 4 STUDI ES IN HUMAN RIGHTS VOL . 4

FILOZOFICKÉ A PRÁVNĚ TEORETICKÉ ASPEKTY LIDSKÝCH PRÁV

Petr Svoboda Pavel Ondřejek Petr Šustek a kol.

Univerzita Karlova v Praze Právnická fakulta

Praha 2013

Vědecký redaktor: prof. JUDr. Pavel Šturma, DrSc. Recenzent: doc. JUDr. Jan Kysela, PhD. Autoři: JUDr. Petr Svoboda, Ph.D. JUDr. Pavel Ondřejek, Ph.D. JUDr. Petr Šustek, Ph.D.

JUDr. Karel Hlaváček Mgr. Michaela Povolná

KATALOGIZACE V KNIZE – NÁRODNÍ KNIHOVNA ČR

Svoboda, Petr Filozofické a právně teoretické aspekty lidských práv / Petr Svoboda, Pavel Ondřejek, Petr Šustek a kol. – Praha : Univerzita Karlova v Praze, Právnická fakulta, 2013. – 120 s. – (Studie z lidských práv ; č. 4 = Studies in human rights ; vol. 4) Anglické resumé Vydáno v nakl. Eva Rozkotová, Beroun ISBN 978-80-87146-88-0 (Univerzita Karlova. Právnická fakulta) 342.7 – lidská práva – studie 342 – Ústavní právo. Správní právo [16]

© Univerzita Karlova v Praze, Právnická fakulta, 2013 Vydala Univerzita Karlova v Praze, Právnická fakulta, ediční středisko v nakladatelství Eva Rozkotová, Na Ptačí skále 547, 266 01 Beroun

ISBN 978-80-87146-88-0

OBSAH

1. Předmluva

Pavel Šturma

5

2. Osvícenství, křesťanství a lidská práva Petr Svoboda

7

3. Omezování prosaditelnosti práv a role nejvyšších soudních instancí v kontinentálním typu právní kultury Pavel Ondřejek

93

4. Právní aspekty racionalizace zdravotní péče Petr Šustek, Karel Hlaváček, Michaela Povolná

109

Summary

112

Použitá odborná literatura

114

3

PŘEDMLUVA Předmětem tohoto svazku Studií z lidských práv je teoretické pojednání o kořenech a východiscích lidských práv na straně jedné, na druhé straně pak o některých aktuál- ních problémech jejich naplňování v České republice. Společné pro tři mladší autory této knihy, spolupracovníky Výzkumného centra pro lidská práva UK, je to, že k pro- blémům přistupují z právně filozofických a teoretických pozic, i když se nevyhýbají ani velmi praktickým, konkrétním aspektům známým z aplikační praxe. Úvodní monografická studie JUDr. Petra Svobody, PhD., jde skutečně ke kořenům lidských práv, která hledá v osvícenství a křesťanství. Pokud se ovšem podíváme na zá- věry, které se týkají původního konceptu lidských práv, jak se formovala na konci 18. sto- letí ve dvou podobných, ale historickými prameny odlišitelných verzích, totiž americké a francouzské, najdeme tam ještě jedno klíčové slovo, kterým je přirozené právo . V dnešní době se ovšem lidská práva vyhlašují a prosazují prostřednictvím jejich pozitivizace v ústavních (popř. též mezinárodních) listinách práv a svobod. Díky této transformaci mohou fungovat ve sféře pozitivního práva, kde se jim též dostává soudní ochrany, byť ne vždy rychle a dokonale. Dalším klíčovým slovem v této knize, která je psána autory, jež jsou především právníci, jakkoliv s širším rozhledem a vnímáním práva v sociálním kontextu, je tudíž spravedlnost . Ta se zde objevuje v dvojím smyslu. V studii JUDr. Pavla Ondřejka, PhD., který se zabývá prosaditelností (procesních) práv a rolí nejvyšších soudních instancí, jde o spravedlnost vyrovnávací (diortotickou) . Naopak JUDr. Petr Šustek, PhD., se na konkrétním, právně i politicky vysoce citlivém a aktu- álním problému rozdělování limitovaných prostředků v rámci veřejného zdravotního pojištění zabývá také spravedlností, ovšem v tomto případě distributivní spravedlností . Jde o pojmy, které by měly být známé každému právníkovi i každému studentu práv, pokud prošel výukou teorie práva. Asi každý se s tímto rozlišením spravedlnosti setkal v některé ze standardních učebnic právní teorie. 1 Pro bližší zkoumání je ovšem vhodné jít ke kořenům tohoto dělení, které poprvé popsal Aristoteles ve své Etice Nikomachově . Paradoxně se tak od moderních problémů dostáváme až k pojetí spravedlnosti a práva v řecké filozofii. 2 Myslím, že má smysl zkoumat tyto koncepty, i když pojem lidských práv v antické řecké filozofii ještě nebyl obsažen. Pro řecké filozofy je ještě prvotní pospolitost, obec, jehož součástí jsou občané. Na druhé straně je tam již velmi dobře zachycena distinkce mezi právem ( themis ) a spravedlností ( díkaion ). Aristoteles rovněž považuje za předpoklad práva v skutečném slova smyslu (tzv. práva občanského, díkai- on politikon ) existenci svobodných osob, které jsou si rovné, mající stejná práva a po- vinnosti. 3 I když pro něj jde o objektivní právo, které řídí poměry mezi osobami sobě rovnými, filozoficky jde o jeden z předpokladů, který o mnoho staletí později umožnil 1 Viz KNAPP, V.: Teorie práva , Praha: C.H. Beck, 1995, s. 86-87; GERLOCH, A.: Teorie práva . 5. vyd., Plzeň: Aleš Čeněk, 2009, s. 251-253. 2 K tomu blíže srov. TOMSA, B.: Idea spravedlnosti a práva v řecké filosofii (1923), Plzeň: Aleš Čeněk, 2007. 3 Srov. TOMSA, B.: op. cit., s. 138.

5

vznik konceptu subjektivních občanských (lidských) práv. Kromě toho Aristoteles roz- lišuje také mezi právem přirozeným a zákonným (lidským), přičemž zákon ( nómos ) znamená spíše formální stránku normy právní vůbec. V této formě se i právo přirozené může stát právem zákonným. 4 V naší studii se tak setkáváme jak s klasickými přirozenými lidskými (občanskými) právy, tak s procesními právy jako nezbytným nástrojem garantujícím individuální lidská práva a konečně s právy, která jsou pozitivně lidská práva, i když asi bývají zařazována mezi sociální práva, tedy nad rámec klasických, „přirozených“ práv v libe- ralistickém pojetí, jež se formovalo na konci 18. století. Pro pojetí spravedlnosti jako rovnosti, které dosud nepřekonaným způsobem najdeme vyložené u Aristotela, by však toto třídění lidských práv asi nebylo nějak zásadní. V etic- kém pojetí práva a spravedlnosti jako ctnosti je přirozený účel lidství spojený s ctnost- ným životem, tedy zachovávání střední cesty mezi krajnostmi, přílišností a nedostatkem. V rozporu se spravedlností by tak bylo nejen neposkytnutí ochrany soudcem tomu, komu bylo něco ubráno (vyrovnávací spravedlnost), což můžeme vztáhnout i na zásah do lidských práv. Stejně tak nepřijatelné je z pohledu spravedlnosti (distributivní), pokud na základě vůle zákonodárce každý musí být účasten a přispívat do systému veřejné- ho zdravotního pojištění, ale zákonodárce mu nedokáže zajistit rozdělování občanských břemen a výhod podle objektivních a rozumných principů, které berou v úvahu situaci osob, které se přiděluje. Stejná myšlenka je vyjádřena v Hartově výměru spravedlnosti, podle které se stejné případy mají posuzovat stejně, rozdílné případy rozdílně. 5 Přirozeně, vnímavý čtenář namítne, že jde o to, jakého kritéria se v rámci distributiv- ní spravedlnosti použije. Formálnímu pojetí samozřejmě vyhoví každé kritérium, které zajistí úměru. Soukromoprávnímu pojetí pojištění by jistě vyhovovala úměra mezi výší příspěvku do systému a výší čerpání. S evropským pojetím veřejného a povinného pojištění (fakticky daně) je ovšem takové řešení neslučitelné. Je třeba použít jiné krité- rium, které by vzalo v potaz také úzkou souvislost tzv. sociálního práva s nejzákladněj- šími lidskými právy, jakým je právo na život a lidskou důstojnost. Tato kniha, která má podobu triptychu vzhledem ke třem autorským pohledům, tak otevírá řadu otázek, které nemají jednoduchou odpověď. Tím, že vycházejí z platného práva a přerůstají do roviny filozofické (nebo naopak), potvrzují slova jednoho z mých učitelů, prof. Viktora Knappa, že „se mnohé praktické právní problémy bez pomoci právní filozofie úspěšně vyřešit nedají“. 6 Domnívám se, že pro úspěšné zkoumání, vý- uku a aplikaci lidských práv to platí v plné míře. Je už na laskavém čtenáři, aby posoudil, do jaké míry se autorům této knihy podařilo učinit krok na této nelehké cestě. Prof. JUDr. Pavel Šturma, DrSc. 4 Srov. TOMSA, B.: op. cit., s. 140-141. 5 Viz HART, H. L. A.: The Concept of Law , Oxford, 1961, s. 155. 6 KNAPP, V.: Teorie práva , Praha: C.H. Beck, 1995, s. v.

6

OSVÍCENSTVÍ, KŘESŤANSTVÍ A LIDSKÁ PRÁVA ͷ

Petr Svoboda 2

Motto: „Pokládáme za samozřejmé pravdy, že všichni lidé jsou stvořeni sobě rovni,

že jsou obdařeni svým Stvořitelem určitými nezcizitelnými právy, že mezi tato práva náleží život, svoboda a sledování osobního štěstí.“ 3 (Prohlášení nezávislosti USA, 1776) ͷ. Úvod

Pojem (koncept) lidských práv jako svébytný výtvor lidského intelektu měl pro lid- stvo podobně blahodárný účinek jako objev penicilinu. Do značné míry díky němu (i díky penicilinu) žijeme bez nadsázky v „nejlepším z možných světů“. V současném globalizovaném světě se však tento pojem (koncept) stal snad až příliš rozsáhlým, mno- hoznačným i nadužívaným. V demokratických právních státech západní civilizace 4 se dnes pod něj zařazují až tři generace (podmnožiny) nejdůležitějších veřejných sub- jektivních práv jednotlivců vůči státu a ostatním subjektům veřejné moci – počínaje lidskými právy v úzkém slova smyslu (tj. právy člověka) a právy politickými (tj. právy občana) přes práva hospodářská, sociální a kulturní až po „nejmodernější“ práva ekolo- gická a (kolektivní) práva nejrůznějších menšin. Ve státech ostatních (tj. nezápadních) civilizačních okruhů, ve kterých se tento pojem rovněž v nějaké podobě ujal, se pod ním chápe různorodý a proměnlivý konglomerát subjektivních práv, politicky deklaro- vaných možností, principů, hodnot či někdy (poněkud absurdně) i povinností. Tento konglomerát se více nebo méně podobá obsahu pojmu lidských práv, jak je chápán v západních demokraciích, v závislosti na míře, v jaké se tyto nezápadní státy chtějí přiblížit státům západním, nebo se naopak vůči nim nějak vymezit, ačkoli jinak etiketu lidských práv přebírají jako (politicky) užitečnou. Lidská práva (podobně jako penicilin) jsou cennou hodnotou. Jejich nesprávné nebo nadměrné užívání může vést k jejich znehodnocení. To hrozí v okamžiku, kdy se 1 Tento článek vznikl na základě autorova ústního příspěvku na workshopu Výzkumného centra pro lidská práva Univerzity Karlovy v Praze (projekt č. 204006/2012), který se konal dne 14. 6. 2012 na Právnické fakultě UK v Praze. 2 Autor je odborným asistentem na katedře správního práva a správní vědy Právnické fakulty UK v Praze a advokátem v Praze. 3 TINDALL, G. B. – SHI, D. E.: Dějiny Spojených států amerických. 5. vydání. Praha: Nakladatelství Lido- vé noviny, 2008, s. 789. 4 Pojmy „civilizace“ a „západní civilizace“ chápu v tomto článku v tom smyslu, v jakém je vymezil S. Hun- tington (HUNTINGTON, S. P.: Střet civilizací. Boj kultur a proměna světového řádu. Praha: Rybka Pub- lishers, 2001, s. 31-41).

7

stanou globálním argumentačním prostředkem, který je využíván všemi na podporu všeho. V takovém okamžiku splynou s právy vůbec a lidstvo se vůči nim stane netečné. Cílem tohoto článku je vrátit se ke kořenům a zabývat se obsahem pojmu (koncep- tu) lidských práv v původním smyslu, tzn. v tom smyslu, ve kterém na konci 18. století vznikl, a ve kterém také zůstal jádrem tohoto pojmu dodnes. Za tím účelem se po- kusím rozebrat jeho stěžejní bezprostřední historicky-ideové zdroje, za které považuji podstatné právně-filozofické postuláty osvícenské filozofie a klíčové události americké a francouzské revoluce. 5 Těmito problémy se pak budu zabývat zejména v souvislosti s otázkou, zda či v jakých ohledech přitom mělo význam křesťanské náboženství, po- tažmo náboženství vůbec, konkrétně, zda či do jaké míry lidská práva vznikla jako čistě sekulární koncept, nebo naopak jako koncept křesťanský, potažmo náboženský. Odpovědi na uvedené otázky mohou přispět nejen k pochopení podstaty lidských práv, ale i k porozumění širších souvislostí při řešení aktuální otázky reálného uplat- ňování lidských práv v současném multikulturním světě: zda či do jaké míry může koncept lidských práv vzniknout, existovat či se dokonce rozvíjet ve státech, potaž- mo civilizacích, které nejsou založeny na odkazu osvícenské filozofie a buržoazních revolucí, popřípadě ve státech či civilizacích, jejichž společnosti nevyšly z reformací Koncept lidských práv v původním smyslu (tzn. v tom smyslu, ve kterém vznikl) vzni- kal přibližně od 13. století po relativně dlouhé období v křesťanských zemích (státech) západního světa, přičemž rozhodující význam v tomto směru měly tři země – Anglie, anglické (britské) kolonie v Severní Americe (resp. Spojené státy americké) a Francie. Více či méně definitivně pak vznikl (tzn. že jeho podstata byla pojmově, obsahově a významově ustálena a formálně vyjádřena v podobě právního aktu v několika vý- znamných státech tehdejšího světa) ke konci 18. století . 7 Orientačně můžeme za počá- tek tohoto období určit rok 1215 (Anglie: Magna Charta Libertatum ) a za jeho ko- nec léta 1776 [Spojené státy americké (USA): Prohlášení nezávislosti USA; Virginie: Prohlášení práv), 1789 (Francie: Deklarace práv člověka a občana) a 1791 (USA: Listina práv). Koncept lidských práv v původním smyslu byl formulován nejprve jako právně- -filozofická teorie v dílech Johna Locka (1632-1704), který byl prvním a zároveň nejvý- 5 Osvícenská filozofie formulovala ideje, americká a francouzská revoluce je proměnila v politickou realitu. 6 „Západní křesťanství, nejprve katolicismus a pak katolicismus s protestantismem, je historicky nejdůležitěj- ším znakem západní civilizace.“ (HUNTINGTON, S. P.: Střet civilizací , op. cit., s. 68) 7 „Je … nepochybné, že o lidských právech, o jejich uplatňování či (ne)dodržování můžeme obecně mluvit až od okamžiku, kdy je člověk pochopen na základě své individuální svobody, vycházející z odpovědného (sebe)určení. Jinými slovy, vznik ideje lidských práv v tomto smyslu můžeme klást až do novověku, kon- krétně do 18. století. To ale neznamená, že bychom nemohli hovořit o určité ,prehistorii‘ lidských práv …“ [HANUŠ, J.: in: HANUŠ, J. (ed.): Křesťanství a lidská práva. Praha: CDK a nakladatelství Vyšehrad, 2002, s. 14-15]. dotčeného západního křesťanství. 6 ͸. Vznik konceptu lidských práv

8

znamnějším představitelem anglické osvícenské filozofie a empirismu. 8 V této souvislosti je třeba vyvrátit dvě zažité, vzájemně spjaté představy o původu lidských práv. Podle první z nich jsou lidská práva produktem evropského osvícenství. Podle druhé z nich jsou zároveň produktem sekulárních teorií přirozeného práva, tzn. těch teorií, které nevidí zdroj (přirozených) lidských práv v Bohu. Tyto dvě představy jsou nepřesné

a mohou vést k mylným závěrům. ͹. Osvícenská filozofie, deismus:

Osvícenství bylo mohutným filozofickým hnutím, které zcela převládlo v Evropě a v Severní Americe v 18. století a které do základů ideově přestavělo chápání vztahu mezi člověkem a státem. Vzniklo v Anglii na konci 17. století, za jeho zakladatele je považován právě J. Locke. Odtud se na počátku 18. století rozšířilo do Francie a po- sléze i do většiny ostatních zemí Evropy a Severní Ameriky. 9 V jeho rámci je nutné rozlišovat dva hlavní (vnitřní) směry, které se navzájem odlišovaly mimo jiné v chá- pání Boha a v původu a významu přirozených práv člověka. První směr představuje anglické, resp. britské osvícenství, které je historicky starší a vychází z filozofie em- pirismu. Je politicky umírněnější, pragmatičtější, srozumitelnější, praktičtější a v pří- stupu k náboženství (resp. křesťanství) celkově vstřícnější. Mezi jeho nejvýznamnější představitele patří po J. Lockovi deisté J. Toland, M. Tindal a J. A. Collins a skeptický agnostik D. Hume v Británii a radikální T. Paine v Americe. 10 Druhý směr představuje francouzské osvícenství, které je historicky mladší a kromě převládajících empirických východisek bylo ovlivněno i filozofickým racionalismem (R. Descartes). V přístupu k náboženství (křesťanství) je vyhraněně kritické, nakonec přechází až v materialismus, v politických názorech vyústilo z původně umírněnějších konceptů k revolučnímu ra- dikalismu. Jeho vůdčími představiteli byli Ch. L. de Montesquieu, F. M. Voltaire, en- cyklopedisté D. Diderot a J. d’Alembert, materialisté (spolu s D. Diderotem) J.-O. de la Mettrie, C. A. Helvétius a P. H. D. von Holbach, zcela zvláštní postavení v něm pak zaujímá J. J. Rousseau. 11 Část filozofické literatury rozlišuje ještě osvícenství německé, 8 KOL. AUTORŮ: Filozofický slovník. 2. vydání. Olomouc: Nakladatelství Olomouc, s.r.o., 2002, s. 240, 302-303. RÖD, W.: Novověká filosofie. Svazek II. Praha: OIKOYMENH, 2004, s. 33-82. TRETERA, I.: Nástin dějin evropského myšlení. Od Tháléta k Rousseauovi. 5. vydání. Praha: Paseka, 2006, s. 274-288, 335-337. HLAVINKA, P.: Dějiny filosofie – jasně a stručně. Praha: TRITON, 2008, s. 143-155. Někteří autoři (např. I. Tretera) neřadí J. Locka k osvícenské filozofii, ale pouze k anglickému, resp. britskému empirismu. Podle převažujících názorů však je J. Locke hlavním představitelem anglické osví- censké filozofie. 9 TRETERA, I.: op. cit., s. 335-337. KOL. AUTORŮ: Filosofický slovník , op. cit., s. 302-303. NICOLA, U.: Obrazové dějiny filozofie. Praha: Euromedia Group, k. s. – Knižní klub, 2006, s. 338-339.TINDALL, G. B. – SHI, D. E.: op. cit., s. 52. 10 KOL. AUTORŮ: Filosofický slovník , op. cit., s. 302-303. HLAVINKA, P.: op. cit., s. 143, 149. 11 RÖD, W.: op. cit., 207-208. KOL. AUTORŮ: Filosofický slovník , op. cit., s. 303. TRETERA, I.: op. cit. s. 335-358. HLAVINKA, P.: op. cit., s. 149-154. DUBY, G. a kol.: Dějiny Francie od počátků po sou- časnost. Praha: Univerzita Karlova v Praze. Nakladatelství Karolinum: 2003, s. 384-392. FURET, F.: Francouzská revoluce. Díl 1. Od Turgota k Napoleonovi (1770-1814) . Praha: Argo, 2004, 2008, s. 30-31.

9

které je historicky nejmladší a spadá vlastně až do období „za zenitem“ osvícenství. Jeho nejvýznamnějším představitelem byl I. Kant. 12 Německé osvícenství mělo pro původní koncept lidských práv spíše jen akademický význam, neboť nemělo výraznější odraz v tehdejší politické realitě. 13 ͹.ͷ Společné ideje osvícenské filozofie Osvícenství nebylo homogenním hnutím. I k některým kardinálním otázkám, ze- jména ve vztahu k náboženství (křesťanství) a v pojetí státu a přirozených práv člověka, zastávali jednotliví osvícenští filozofové někdy i poměrně vzdálené (až protichůdné) názory, a to i v rámci obou hlavních směrů osvícenství. Nicméně lze určit jisté základní ideje , které byly pro osvícenské hnutí jako celek převládající, a tudíž i charakteristické ; o podstatných zvláštnostech a odlišnostech bude podrobněji pojednáno níže v dílu 3.2 této kapitoly. Společné, charakteristické ideje jsou zhruba následující: Svoboda a rozum Prvním rysem osvícenství byl důraz na svobodu člověka a přesvědčení v sílu jeho rozumu . 14 Člověk se rodí jako svobodný, je obdařen rozumem a svědomím a je v pod- statě dobrý. Proto on sám je nejlépe schopen utvářet si vlastní názory, řídit své jednání a hledat v životě své štěstí. Předpokladem však je, že je mu umožněno vnějšími okol- nostmi, zejména lidskou společností, aby zůstal svobodným a aby svůj rozum „osvítil“ a rozvinul, tzn. aby ho na jedné straně zbavil (iracionálních) předsudků a pověr „věku temna“ (tj. středověku) a na druhé straně zušlechťoval a zdokonaloval v procesu vý- chovy, vzdělávání a poznávání. 15 Svoboda člověka je tak nezbytným prostředkem pro uplatnění jeho rozumu. 16 Přesvědčení osvícenců v sílu lidského rozumu mělo zdroj především v nebývalém rozmachu a převratných výsledcích přírodních věd od kon- ce 15. století, ale zejména v 16. a 17. století 17 (M. Koperník, G. Bruno, G. Galilei, J. Kepler, R. Descartes, W. Harvey, I. Newton, R. Boyle, B. Pascal, Ch. Huygens, C. Linné, A. de Lavoisier, J. Watt a další). 18 V literatuře se někdy v této souvislosti mluví o „vědecké revoluci“. 19 12 KOL. AUTORŮ: Filosofický slovník , op. cit., s. 303. 13 „K osvícenské státovědě náleží také Im. Kant a má v ní svoje místo, ačkoli jeho mínění zůstalo na formu- laci lidských práv bez vlivu.“ (KOMÁRKOVÁ, B.: Původ a význam lidských práv. Praha: Státní pedago- gické nakladatelství v Praze: 1990, s. 112). 14 KOL. AUTORŮ: Filosofický slovník. , op. cit., s. 302-303. DUBY, G. a kol.: op. cit., s. 384-385. HLA- VINKA, P.: op. cit., s. 149. NICOLA, U.: op. cit., s. 338. KOMÁRKOVÁ, B.: op. cit., s. 100-102. 15 DUBY, G. a kol.: op. cit., s. 384-385. 16 W. Röd píše o A. Collinsovi: „Ve spisu Discourse of Free-Thinking určil jako jedinou cestu k pravdě svo- bodné užívání rozumu. Svobodné myšlení je také rozhodující pro vědecký pokrok, což dokládá krátkým pohledem na situaci před renesancí a vývoj, který mezitím nastal.“ (RÖD, W.: op. cit., s. 199). 17 TRETERA, I.: op. cit., s. 337-338. DUBY, G. a kol.: op. cit., s. 386. 18 KINDER, H. – HILGERMANN, W.: Encyklopedický atlas světových dějin. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 1999, s. 221, 257, 279. 19 TINDALL, G. B. – SHI, D. E.: op. cit., s. 52.

10

Deismus a přirozené zákony Druhým rysem osvícenství byl deismus 20 a přesvědčení o platnosti obecných „přiro- zených zákonů“: 21 Člověk není pasivním objektem Boží vůle, ale aktivním a svébytným subjektem svého vlastního života i svého vztahu k Bohu. Pro vztah mezi nábožen- stvím (křesťanstvím), osvícenstvím a rodícím se konceptem lidských práv je stěžejní, že většina osvícenců, a to nejen filozofů, ale i politiků a právníků, kteří později během americké a francouzské revoluce osvícenské teorie realizovali v politické praxi, byli deisté. 22 Z jedné strany byl významnou výjimkou v tomto směru J. Locke, který, po- někud paradoxně, svým pojetím náboženství ještě zůstal v rámci (pozitivního) křesťan- ství, nicméně významně přispěl k následnému rozvoji deismu v 18. století. 23 Z druhé strany představují výjimku francouzští materialisté (D. Diderot, J.-O. de la Mettrie, C. A. Helvétius a P. H. D. von Holbach); 24 jejich vliv na právně-filozofické myšlení byl ovšem okrajový. Deismus je zvláštní náboženský koncept, který byl pro osvícenství charakteristický. Poprvé byl uceleně formulován anglickým filozofem Edwardem Herbertem z Cherbury (1583–1648), který je obecně pokládán za předchůdce osvícenství. 25 Deismus (ně- kdy také teismus) je obvykle v literatuře definován jako „racionalistická monotheistic- ká nauka o Bohu“ 26 a chápán jako protikladný na jedné straně k ateismu a současně na druhé straně k jednotlivým „pozitivním náboženstvím“. 27 Deisté ve svých dílech, alespoň podle svých slov, odmítali křesťanství, stejně jako všechna ostatní pozitivní náboženství, a uznávali jen „přirozené náboženství“ (někdy též do češtiny překládané jako „přirozená zbožnost“) 28 Deismus je založen na názoru, že víra v Boha a nábožen- ství mají být omezeny jen na těch několik málo postulátů („pravd“), které lze vysvětlit „zdravým lidským rozumem“, popřípadě které alespoň nejsou se zdravým lidským ro- zumem v rozporu; hlásá tedy ideu rozumově pojatého náboženství. 29 Pozitivní nábo- ženství jsou naopak založena na (iracionálních) dogmatech a pověrách, a tudíž je třeba je odmítnout. Bůh je podle deistů jediná „Nejvyšší bytost“, která existuje objektivně 20 BYRNE, P. in.: McGRATH, A. E. (ed.) A KOL.: Blackwellova encyklopedie moderního křesťanského my- šlení. Praha: Návrat domů, 2001, s. 72-74. KOL. AUTORŮ: Filosofický slovník. , op. cit., s. 80-81, 302. NICOLA, U.: op. cit., s. 338-341. DUBY, G. a kol.: op. cit.; s. 385. TRETERA, I.: op. cit., s. 336. FRANZEN, A.: Malé církevní dějiny . Praha: ZVON, 1992, s. 141-242. 21 RÖD, W.: op. cit., s. 68, 70-74, 192, 207, 231-233, 497, 506-511. TRETERA, I.: op. cit., s. 281-283. KOMÁRKOVÁ, B.: op. cit., s. 100-102. TINDALL, G. B.-SHI, D. E.: op. cit., s. 52. 22 TRETERA, I.: op. cit., s. 336. HUNTINGTON, S. P.: Kam kráčíš, Ameriko? Krize americké identity. Praha: Rybka Publishers, 2005, s. 76, 90, 110. 23 RÖD, W.: op. cit., s. 78-81, 193. TRETERA, I.: op. cit., s. 282-283. 24 RÖD, W.: op. cit., s. 207, 236-253, 274-294. TRETERA, I.: op. cit., s. 336, 343-349. 25 KOL. AUTORŮ: Filosofický slovník. , op. cit., s. 182. RÖD, W.: op. cit., s. 192-193. 26 RÖD, W.: op. cit., s. 190. 27 RÖD, W.: op. cit., s. 190-191. TRETERA, I.: op. cit., s. 336. NICOLA, U.: op. cit., s. 340-341. 28 KOL. AUTORŮ: Filosofický slovník , op. cit., s. 80-81. RÖD, W.: op. cit., s. 190-193, 202. NICOLA, U.: op. cit., s. 338, 340. FRANZEN, A.: op. cit., s. 241. 29 RÖD, W.: op. cit., s. 192, 194-195, 201-203. NICOLA, U.: op. cit., s. 340.

11

a nezávisle na tom, zda a jak ji subjektivně chápou a uctívají křesťané, muslimové nebo Židé. 30 Přirozené náboženství je pak jediným pravým náboženstvím, které je společné pro všechny lidi (univerzalismus). 31 Prvním postulátem deismu je, že Bůh existuje a jakožto „nejvyšší hybatel“ a „archi- tekt vesmíru“ 32 stvořil tento svět, tzn. přírodu i člověka. 33 Druhým postulátem je, že Bůh pro jím stvořený svět stanovil i určitý základní řád představovaný obecně platný- mi „přírodními zákony“ nebo také „přirozenými zákony“ 34 (originální anglický výrazy „laws of nature“ lze do češtiny překládat obojím způsobem). Pro deisty nebylo rozumně představitelné, že by svět (příroda a člověk) se všemi jeho krásami, zákonitostmi a cel- kovou harmonií mohl vzniknout jen sám od sebe, tj. působením hmoty a energie, bez předem ustanoveného „inteligentního“ řádu. Svrchovaně uznávaným „otcem“ tohoto světonázoru, který slučoval moderní přírodní vědy s vírou v Boha, byl významný anglický fyzik Isaac Newton (1643–1727), objevitel základních zákonů „klasické“ mechaniky a autor teorie gravitace. 35 Jako fyzik Newton objevil, že vesmír se pohybuje podle mechanických (přírod- ních) zákonů, které mohou být pozorovány a pochopeny lidským rozumem; 36 pohyb hmotných těles vůči sobě navzájem v prostoru a čase je relativní, avšak vůči absolutnímu prostoru a absolutnímu času (tj. absolut- nu neboli Bohu), které nejsou empiricky poznatelné, je absolutní. 37 Jako filozof se pak domníval, že vesmír (příroda) a jeho „řád“ představovaný „přírodními zákony“ nemohly vzniknout „z mechanických příčin“, ale jedině „z inteligentní příčiny“, tj. „z rozhodnutí a nadvlády všechápající a všemocné bytosti“, která je projevem absolutního prostoru a absolutního času. Navíc: Newton byl přesvědčen, že Bůh vesmír a jeho řád 30 NICOLA, U.: op. cit., s. 340. 31 W. Röd cituje z díla M. Tindala „Christianity as Old as Creation: or, the Gospel, a Republication of the Religion of Nature“ (London 1730, nové vydání G. Gawlick, Stuttgart – Bad Cannstatt 1967), jež bylo považováno za „bibli deismu“: „Přesvědčení, že existuje pouze jedno pravé náboženství, totiž náboženství přirozené, se u Tindala zakládá na racionalistickém předpokladu, že existuje jeden obecně lidský ro- zum, tj. ,jasné a zřetelné světlo, které osvětluje všechny lidi a které, jakmile ho zpozorují, jim umožňuje uchopovat ony věčné pravdy, které tvoří základ veškerého našeho vědění´ (11). Bytostný obsah morálky zjevené přirozeným světlem se týká lásky, kterou má každý člověk přinášet svým bližním a realizovat v aktech štědrosti, soucitu, dobré vůle atd. (19). Tyto povinnosti jsou všude totožné, a proto také pravé náboženství znamená vždy a všude totéž.“ (RÖD, W.: op. cit., s. 202). 32 P. Johnson cituje (bez odkazu na konkrétní zdroj citace) Voltaira: „Věřím v Boha, nikoli v boha mystiků a teologů, leč v boha přírody, velkého geometra, architekta vesmíru, nejvyššího hybatele, nezměnitelného, transcendentního, věčného.“ (JOHNSON, P.: Dějiny křesťanství. Brno: Centrum pro studium demokra- 34 RÖD, W.: op. cit., s. 191-192, 202-203, 223. „Deisté se domnívali, že z přirozenosti věcí a přirozenosti lidské můžeme poznat Boha i obecně závazný přirozený zákon, a opírali se přitom o koncepci přírody, podle níž je tvořena souhrnem zákonů, tj. normativních principů; zároveň postulovali poznatelnost takto pochopeného přírodního řádu. Ruku v ruce s odvoláním na domněle čistě rozumové nahlédnutí jde také o odmítání všech instancí, které nejsou považovány za racionální …“ (RÖD, W.: op. cit., s. 192). 35 KOL. AUTORŮ: Filosofický slovník , op. cit., s. 288. 36 TINDALL, G. B. – SHI, D. E.: op. cit., s. 52. 37 NICOLA, U.: op. cit., s. 370. RÖD, W.: op. cit., s. 22-23, 27, 30. cie a kultury a nakladatelství Barrister & Principal, 1999, s. 328). 33 TRETERA, I.: op. cit., s. 336. NICOLA, U.: op. cit., s. 340-341.

12

(tj. jeho zákony) nejen stvořil, ale také ho dále udržuje a řídí, tzn. že do něj čas od času obecně zasahuje, přičemž může i měnit jednou dané přírodní zákony. 38 Po vzoru přírodních věd a I. Newtona, jakož i dalších vynikajících přírodovědců té doby, 39 pak deisté považovali za přírodní zákony nejen zákony, resp. zákonitosti hmotného světa, objevené přírodními vědami, ale i elementární („přirozené“) morální zákony, resp. pravidla lidského chování, jimiž se řídí lidské společnosti. Domnívali se, že podobně jako fyzika může za pomoci rozumu poznat z přirozenosti světa fyzikální zákony, může i filozofie poznat z přirozenosti lidí přirozené (morální) zákony, které Bůh uložil všem lidem jako obecně platné; v duchu této logiky ve stejné době i britský ekonom Adam Smith formuloval ve svém stěžejním díle „Zkoumání o přirozenosti a původu blahobytu národů“ teorii, podle níž „přirozené“ ekonomické zákony nabíd- ky a poptávky řídí trhy v národním hospodářství. 40 Tento kauzální vztah mezi Bohem a přirozenými zákony je stěžejním pilířem, na kterém stojí nejen osvícenská filozofie a deismus, ale, jak bude níže rozebráno, i koncept přirozených (lidských) práv, která z přirozených zákonů vyplývají. Ve třetím postulátu nebyli deisté zcela jednotní. Převážná většina (zvláště ve Francii) věřila, že Bůh po stvoření vesmíru a stanovení jeho řádu již více do běhu přírody a lidského života nezasahuje, a to ani v dobrém, ani ve zlém; 41 na základě toho pak již mohli uvažovat o chodu světa bez Boha. 42 Někteří (ale spíše výjimečně) věřili, že Bůh čas od času přeci jen obecně zasahuje, neboť jednou vytvořený řád je nutné občas udr- žovat. Každopádně se však deisté v této otázce shodují na dvou závěrech. [1] Vylučují Boží zázraky coby záměrné individuální výjimky z (obecných) přírodních zákonů; 43 zá- 38 „Nejobecnější metafyzickou ideou Newtonovy filozofie přírody je idea řádu světa stvořeného a řízeného Bohem, za jehož speciální případy pokládal Newton všechny zákonité souvislosti v přírodě, tak jako se naopak domníval, že ze všech případů zákonitosti lze usuzovat na stvoření a udržování světa Bohem. … Newton přímo prohlašuje, že by bylo nefilozofické hledat jiného původce světa kromě Boha a předpoklá- dat, že řád přírody daný v přírodních zákonech mohl vzniknout pouze z chaosu. Newton rovněž odmítal přijmout, že by příroda existovala nezávisle na působení božím pouze na základě Bohem jednou vytvoře- ných přírodních zákonů … Že je Boha třeba chápat nejenom jako stvořitele, nýbrž také jako udržovatele řádu světa, vyplývá podle Newtona z toho, že struktura slunečního systému by vůbec nemohla existovat, kdyby do ní čas od času nezasahoval Bůh. Kromě toho musí být Bohu připsána schopnost měnit přírodní zákony podle libosti.“ [RÖD, W.: op. cit., s. 29-30, s odkazem na: The Correspondence of I. Newton. vyd. J. F. Scott (IV). Cambridge (později New York – Melbourne) 1959-1977, s. 262, 263]. 39 „Pro tyto lidi, vzdělané, uhlazené, moderní, jež v politice byly konstitucionalisty, bylo náboženství věcí plynoucí ze zdravého rozumu. … Rozum víru posiloval. … Robert Boyle a Isaac Newton se shodli, že příroda vykazuje božskou krásu a uspořádanost. … Panovala shoda, že způsob, jímž Bůh stvořil vesmír, byl veskrze systematický a racionální, a že tento vesmír je vybavený neměnnými zákony. … Všichni se shodovali, že vědecké poznatky jsou mocnou silou proti ateismu.“ (JOHNSON, P.: Dějiny křesťanství , op. cit., s. 312-313). 40 TINDALL, G. B. – SHI, D. E.: op. cit., s. 52. RÖD, W.: op. cit. s. 202, 446, 453. 41 BYRNE, P. in: McGRATH, A. E. (ed.) A KOL.: op. cit., s. 72. 42 RÖD, W.: op. cit., s. 191; TRETERA, I.: op. cit., s. 336; „… podle Voltaira (božstvo) projevuje tu nej- bohorovnější lhostejnost ve vztahu k pozemským událostem.“ (NICOLA, U.: op. cit., s. 340). 43 RÖD, W.: op. cit., s. 191-192; TRETERA, I.: op. cit., s. 336.

13

zraky jsou jen pověrou. [2] Člověk jako bytost, která má od Boha vlastní rozum a svě- domí, je svobodný, a tudíž v zásadě jen sám odpovědný za svůj vlastní život i za svůj vztah k Bohu. Nemá a nemůže očekávat či se dokonce spoléhat na to, že nad ním bdí Bůh, který mu bude pomáhat, když bude v životě konat dobro, či naopak mu bude nějak bránit, když bude páchat zlo. Opačná představa průběžně zasahujícího Boha je nesmyslná a škodlivá pověra. 44 Za zlom v dějinách deismu, resp. osvícenství, se v tomto směru považuje obrovské zemětřesení v Lisabonu v roce 1755, kde zahynulo odha- dem 30 000 lidí. 45 Pod tímto dojmem se osvícenští deisté odvrátili nejen od představy možných zásahů (rozumného) Boha do běhu světa, ale do jisté míry i od optimistické představy, že příroda je harmonicky uspořádána „nejlepším možným“ způsobem. 46 Čtvrtým postulátem deismu pak je, že Bůh po smrti člověka trestá, resp. odměňuje jeho (nesmrtelnou) duši, pokud – zjednodušeně řečeno – páchal v životě zlo, resp. pokud konal v životě dobro. 47 Tento postulát, který předpokládal nesmrtelnost lidské duše a nadpozitivní, metafyzickou odpovědnost člověka, ovšem také nebyl uznáván všemi deisty; 48 je ostatně základem náboženské etiky J. Locka, jenž je v části literatury (neprávem) označován za deistu. 49 Deismus tedy nebyl homogenním náboženským směrem. I ve výše zmíněném tře- tím postulátu, tj. v otázce možnosti Božích zásahů do běhu světa, se deisté pohybovali na poměrně dlouhé a různorodé škále – od koncepcí, které hraničily s pozitivním křes- ťanstvím (podle některých názorů J. Locke), přes „klasické“ deisty (zejména J. Toland, A. Collins, M. Tindal v Anglii a F. M. Voltaire a Ch. L. de Montesquieu ve Francii) až po agnostiky (D. Hume). Rovněž o podstatných názorových odlišnostech mezi de- isty v těchto otázkách bude pojednáno níže v dílu 3.2 této kapitoly. Každopádně byl pro všechny deisty společný názor, který logicky vyplýval z podstaty jejich rozumo- vě pojatého „přirozeného náboženství“: Jednotlivá „pozitivní náboženství“ (zejména křesťanství, judaismus a islám), jakož i jejich různá vyznání (konfese), autorita církví, jejich instituce i jejich úloha při zprostředkování vztahu mezi člověkem a Bohem i při 46 P. Johnson cituje (bez odkazu na konkrétní zdroj citace) Voltaira, když pod tímto dojmem napsal: „Můj drahý pane, příroda je velice krutá. Pro člověka je těžké si představit, jak zákony pohybu způsobily takové strašlivé pohromy v nejlepším z možných světů .“ (JOHNSON, P.: Dějiny křesťanství , op. cit., s. 330). Voltaire „[v] básni ( Poeme sur la desastre de Lisabon ) pojednávající o této katastrofě, která udělala velký negativní dojem na jeho současníky, odmítl metafyzický optimismus, podle něhož je všechno uspořádáno nejlepším možným způsobem. Toto odmítnutí zopakoval v ironické formě v románu Candide (1759).“ [RÖD, W.: op. cit., s. 219, 230, s odkazem na: BESTERMAN, T.: Voltaire et le désastre de Lisabon , s. 2-24. Œuvres complètes . Geneve 1968]. „Voltairova polemika byla namířena proti Leibnitzově doktríně, podle níž Bůh záměrně nestvořil svět zcela dokonalý (což je nemožné), ale zvolil nejlepší z možných světů …“ (NICOLA, U.: op. cit., s. 344). 47 FRANZEN, A.: op. cit., s. 241. RÖD, W.: op. cit., s. 191. NICOLA, U.: op. cit., s. 340. 48 RÖD, W.: op. cit., s. 191. NICOLA, U.: op. cit., s. 340. 49 JOHNSON, P.: Dějiny křesťanství , op. cit., s. 313-319. TRETERA, I.: op. cit., s. 282. RÖD, W.: op. cit., s. 81, 193. 44 KOL. AUTORŮ: Filosofický slovník , op. cit., s. 81. 45 RÖD, W.: op. cit., s. 219, 230. KINDER, H. – HILGERMANN, W.: op. cit., s. 287.

14

jakémkoli výkladu Boha postrádají ospravedlnění (legitimitu) i smysl, jsou zbyteč- né, ba škodlivé. 50 Proto i příběhy o Mojžíšovi, Ježíši Kristovi a Mohammedovi, jakož i Starý a Nový Zákon i Korán, jsou jen institucionalizovanými pohádkami, 51 potažmo ideologickými nástroji, které byly vytvořeny církevními institucemi k více či méně úče- lové dezinterpretaci a manipulaci s lidským rozumem a s individuálním a svobodným vztahem člověka k Bohu. Deismus vznikl jako reakce západoevropských vzdělanců nejen na výsledky převratných vědeckých ob- jevů, které od konce 15. století začaly vyvracet jedno křesťanské dogma za druhým, ale též na hrůzný vývoj konfesijního křesťanství v Evropě v 16. a 17. století, konkrétně na tři negativní důsledky reformace a násled- né (reakční) katolické protireformace: 52 Za prvé, na dvojí politické zneužití reformace . Jednak ze strany některých evropských panovníků, kteří po přestoupení k luterství zestátnili domácí církve, konfiskovali jejich majetek a své vlastní vyznání pro- hlásili ve své zemi za státní, popřípadě i výlučné, v mezích zásady cuius regio, eius religio (koho vláda, toho náboženství); tak se stalo především v řadě německých zemí, ve Švédsku a v Dánsku, obdobný vývoj pro- běhl i v Anglii ustavením státní anglikánské církve. 53 Jednak zřízením teokratických republik, ve kterých v duchu přísného kalvinismu nově zakládané reformované (presbyterské) církve, byť demokraticky volené, vykonávaly duchovní moc („policii“) v různém spojení s politickými orgány světské moci; tak se stalo ze- jména v Ženevě za Jana Kalvína, ve Skotsku za Johna Knoxe a v jistém smyslu i ve dvou severoamerických koloniích – Massachusetts a Connecticut. 54 Teokratické rysy měla i puritánská vojenská diktatura Olivera Cromwella za anglické revoluce. 55 V očích deistů tak i (původně nadějná) reformace selhala, neboť v řadě zemí vyústila ve zřízení, které vylučovalo nebo omezovalo náboženskou svobodu a stalo se (byť mírnější) obdobou katolické církevní organizace. Za druhé, na katolickou protireformaci po Tridentském koncilu (1545-1563), jež zejména v rakouské monarchii, jihoněmeckých zemích, Španělsku, Francii a italských městských státech vedla – ve spojení s panovnickým absolutismem – k výraznému posílení papežského, resp. církevního centralismu, obnovení inkvizice a přísnému náboženskému a intelektuálnímu dogmatismu a netoleranci. M. Koperník stihl včas zemřít ve stejném roce (1543), kdy publikoval svoje stěžejní dílo „O obězích nebeských těles“, ve kterém formuloval svoji převratnou heliocentrickou teorii, 56 načež v roce 1616 katolická církev jeho dílo zakázala. 57 G. Bruno, který v návaznosti na jeho teorii vyslovil myšlenku o nekonečnosti vesmíru, však již byl odsouzen 52 „Deismus vznikl z mnoha příčin. Naznačujeme zde jenom dva základní zdroje: jde o reakci na nábožen- skou neurčitost a pluralitu současně. Obě reakce lze ilustrovat poukazem na rozkol mezi protestantismem a katolictvím …“ [BYRNE, P. in: McGRATH, A. E. (ed.) A KOL.: op. cit., s. 73]. 53 FRANZEN, A.: op. cit., s. 197, 201-202, 214-216. KINDER, H. – HILGERMANN, W.: op. cit., s. 238, 241. BALÍK, S. in: KINCL, J. a kol.: Všeobecné dějiny státu a práva . Praha: Panorama, 1983, s. 221-223. 54 FRANZEN, A.: op. cit., s. 211-212. KINDER, H. – HILGERMANN, W.: op. cit., s. 238, 241. TIN- DALL, G. B. – SHI, D. E.: op. cit., s. 21-27, 44-46. NEVINS, A. – COMMANGER, H. S.: Dějiny Spojených států . Klatovy: Amlyn, 1994, s. 26-28. BALÍK, S. in: KINCL, J. a kol.: op. cit., s. 221-223. 55 KINDER, H. – HILGERMANN, W.: op. cit., s. 267. JOHNSON, P.: Dějiny anglického národa . 1. vy- dání. Řevnice: Rozmluvy, s. 195. MORILL, J. in: MORGAN, K. O. a kol.: Dějiny Británie . Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 1992, s. 295-297. 56 PROCHÁZKA, V. (red.) a kol.: Příruční slovník naučný. II. díl. G-L . Praha: Nakladatelství Českosloven- 50 TRETERA, I.: op. cit., s. 336. 51 NICOLA, U.: op. cit., s. 340. JOHNSON, P.: op. cit., s. 318.

ské akademie věd, 1964, s. 606. 57 TRETERA, I.: op. cit., s. 250.

15

inkvizicí jako kacíř a za živa upálen v Římě v roce 1600. 58 G. Galilei, který experimentálně (dalekohledem) potvrdil správnost heliocentrické teorie a který byl kvůli tomu rovněž obviněn inkvizicí, raději v roce 1632 před inkvizičním soudem prohlásil: „s upřímným srdcem a nepředstíranou vírou slavnostně, odvolávám, proklínám a zavrhuji výše řečené omyly a hereze“, 59 načež zbytek svého života strávil v domácím vězení. 60 Za třetí, na martyrium krvavých bratrovražedných náboženských střetů a válek , které v Evropě od 16. sto- letí mezi sebou vedly dva nesmiřitelné tábory nově etablovaných křesťanských konfesí – katolíků na straně jedné a protestantů (vesměs buď luteránů, nebo kalvinistů) na straně druhé. Jen letmý pohled na toto stras- tiplné období křesťanských dějin: selská válka v Německu v letech 1521-1525, kapelské války ve Švýcarsku v letech 1529 a 1531, šmalkaldská válka v Německu v letech 1546-1547, hugenotské války ve Francii v letech 1562-1598, nizozemská revoluce a válka o nezávislost Spojených nizozemských provincií proti Španělsku v letech 1566-1609, strašná třicetiletá válka v letech 1618-1648, především její poslední dvě fáze v letech 1635-1648, a v jistém smyslu i anglická revoluce v letech 1640-1660, jež měla z určité části nábo- ženský podtext. 61 Podle převládajících názorů historiků to byl především šok z apokalypsy třicetileté války, který v očích osvícenských intelektuálů vyvolal hlubokou a nevratnou skepsi ke všem institucionalizovaným formám křesťanství, resp. náboženství. Podle mého názoru deismus, potažmo jím koncipované „přirozené náboženství“, ne- lze přinejmenším z dnešního pohledu považovat za (zcela) nekřesťanské či mimokřes- ťanské náboženské směry. Lze to podložit třemi argumenty. Za prvé, deismus, resp. jeho „přirozené náboženství“ je – stejně jako křesťanství – založeno na monoteismu, tzn. víře v jednoho Boha. Tím se vymezuje vůči světovým náboženstvím, která nejsou založena na monoteismu, typicky vůči hinduismu, buddhismu a šintoismu. Za druhé, deismus je založen na předpokladu, že Bůh při stvoření světa (přírody) stanovil i jistý základní přírodní řád, z něhož vyplývají i obecné přirozené (či morální) zákony, jimiž se řídí lidské společnosti. Deisté určovali obsah těchto zákonů (podvědomě) přede- vším podle křesťanských ideových a etických principů a hodnot, které lze shrnout do dvou hlavních postulátů – humanismus a univerzalismus. Za třetí, deismus vznikl a trval pouze v rámci křesťanské kultury, v kultuře či prostředí ostatních monoteistic- kých náboženství, tj. judaismu a islámu, se prakticky nikdy neprosadil ani neujal. Společenská smlouva a právo na odpor Třetím charakteristickým rysem osvícenství byla idea s polečenské smlouvy , a z ní vy- plývající přesvědčení o právu na odpor . 62 Svobodný člověk není (přesněji řečeno: nesmí 58 PROCACCI, G.: Dějiny Itálie. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2004, s. 158-159. NICOLA, U.: op. cit., s. 292-293. TRETERA, I.:, op. cit., s. 251-252. JOHNSON, P.: Dějiny křesťanství , op. cit., s. 303. PROCHÁZKA, V. (red.) a kol.: Příruční slovník naučný. I. díl. A-F . Praha: Nakladatelství Česko- slovenské akademie věd, 1962, s. 278. 59 JOHNSON, P.: Dějiny křesťanství , op. cit., s. 303, s odkazem na: SANTILLANA, G. de: The Crime of Galileo (Chicago, 1955) a RONAN, C. A.: Galileo (Londýn, 1974). 60 NICOLA, U.: op. cit., s. 294-295. JOHNSON, P.: Dějiny křesťanství , op. cit., s. 304. PROCHÁZKA, V. (red.) a kol.: Příruční slovník naučný. II. díl. G-L ., op. cit., s. 4-5. 61 KINDER, H. – HILGERMANN, W.: op. cit., s. 230-255, 267. 62 KOL. AUTORŮ: Filosofický slovník , op. cit., s. 302. KOMÁRKOVÁ, B.: op. cit., s. 89-102. Pojmy „společenské smlouvy“ a „práva na odpor“ jsou mnohem staršího data než sama osvícenská filozo- fie. Jejich počátky sahají až do antické filozofie. Byly však chápány v dosti odlišném významu. Osvícenští filozofové tyto pojmy převzali a naplnili do značné míry novým obsahem. Oba pojmy (ideje) figurují

16

být) ani pasivním objektem moci neomezeného panovníka, resp. státu, který by navíc svoji moc odvozoval od Boha. Státy nejsou výtvorem Boha, ale lidí. Státy jakožto lid- ská společenství vznikají a trvají ospravedlnitelně jen tehdy a potud, pokud si je lidé svobodně zřídí a udržují „společenskou smlouvou“, a to za tím účelem, aby jim byly ku prospěchu a zajišťovaly jejich životy, bezpečnost, svobodu a majetek. Společenskou smlouvou se lidé stávají členy takového státu a nazývají se občany. Pokud by stát tento účel porušoval, mají lidé právo jej odstranit („právo na odpor“ – ius resistendi ) a zřídit podle své vůle stát nový, který bude uvedený účel zajišťovat. Z toho plyne, že ústřed- ním zájmem i úkolem lidského společenství není naplňování vůle Boha ani zájmu panovníka (státu), ale blaha člověka. ͹.͸ Odlišnosti v názorech osvícenských filozofů Anglické a francouzské osvícenství se navzájem odlišovaly zejména v názorech na ná- sledující (pro tento článek) podstatné otázky : a) původ a význam „přirozených zákonů“ , resp. „přirozených práv“ ; b) jejich vztah k Bohu ; c) jejich vztah k „pozitivním zákonům“ ; a d) jejich vztah k „obecnému blahu“ . Názory jednotlivých osvícenských filozofů na uvedené čtyři otázky jsou v jejich dílech úzce propojeny a tvoří ucelené teorie. Proto bude srozumitelnější jejich (dílčí) názory ro- zebrat a porovnat nikoli „po kouskách“, tj. podle vytčených otázek a) až d), ale podle jed- notlivých teorií jejich nejvýznamnějších představitelů. Pro tento účel jsou stěžejní teo- rie J. Locka, který reprezentuje anglické osvícenství, a teorie Ch. L. de Montesquieua, F. M. Voltaiera a J. J. Rousseaua, kteří reprezentují názorově rozmanitější francouzské osvícenství. Anglická osvícenská filozofie – J. Locke Teorie J. Locka , formulovaná v základních rysech v původně nepublikované práci „Úvahy o přirozeném právu“, 63 později pak v ucelené podobě v jeho stěžejním díle „Dvě pojednání o vládě“, 64 je založena na tomto postulátu: Všichni, původně svo- bodní a rovní lidé mají již od dob před zřízením států (tzn. již v „přirozeném stavu“) jistá práva, která vyplývají z „přirozeného zákona“ neboli „přirozeného práva“ ( „the

v teoriích většiny osvícenských filozofů, nejvíce je však rozpracovali J. Locke („Dvě pojednání o vládě“) a J. J. Rousseau („O společenské smlouvě“) – o tom více viz níže v dílu 3.2 této kapitoly. 63 LOCKE, J.: Essays on the Law of Nature . Oxford: 1954 (RÖD, W.: op. cit., s. 70, 554). 64 LOCKE, J.: Dvě pojednání o vládě . Praha: Nakladatelství Československé akademie věd, 1965.

17

law of nature“ 65 ). 66 Locke chápe tato práva jako práva subjektivní, individuální a uni- verzální. 67 Vedle již zmíněné rovnosti uvádí jejich jednoduchý a ještě nesystematický výpočet, 68 a sice na život, zdraví, 69 svobodu a vlastnictví. 70 Obecně koncipované právo na „svobodu“ 71 zjevně chápe jako generální klauzuli, která zahrnuje jednotlivé zvláštní (dílčí) prvky svobody člověka, zejména právo na osobní svobodu, svobodu pohybu a pobytu, svobodu náboženského vyznání a svobodu tisku. Tento základní postulát Lockovy teorie lze pak blíže charakterizovat šesti vzájemně souvisejícími tezemi : Za prvé: V předstátním, přirozeném stavu chrání přirozený zákon a přirozená práva proti narušitelům v zásadě jen postižený jednotlivec, a to svémocí podle zásady „stejné 65 Podle mého názoru je vhodnější (přesnější) překládat do češtiny Lockův originální anglický výraz „the law of nature“ spíše jako „přirozené právo“ než jako „přirozený zákon“. České překlady Lockových děl však používají výraz „přirozený zákon“. Každopádně oba možné české výrazy je třeba chápat jako synonyma, při- čemž Locke svým originálním anglickým výrazem „the law“ zjevně nerozuměl jednu normu, jejímž českým ekvivalentem je zřejmě výraz „zákon“, ale naopak soubor norem, který se v češtině obvykle nazývá „právem“. 66 „Abychom správně porozuměli politické moci a odvodili ji z jejího původu, musíme uvážit, v jakém stavu všichni lidé jsou od přirozenosti. Je to stav dokonalé svobody řídit svá jednání a nakládat se svým majetkem, jak považují za vhodné, v mezích přirozeného zákona, aniž žádají povolení nebo závisí na vůli kohokoli jiného. Je to také stav rovnosti, v němž všechna moc a pravomoc je vzájemná, aniž jeden má více než druhý. … Ačkoli však toto je stav svobodny, řece to není stav zvůle. … Stav přirozený má zákon přirozený, aby jej řídil, který zavazuje každého, a rozum, který je tento zákon, učí veškeré lidstvo, které jen chce jíti k němu na radu, že ježto všichni jsou si rovni a nezávislí, nikdo nemá poškozovat druhého v jeho životě, zdraví, svobodě nebo majetku. …“ (LOCKE, J.: Dvě pojednání o vládě, op. cit., s. 140-141). „Ač jsem řekl nahoře …, že ,všichni lidí jsou si od přirozenosti rovni‘, nelze mi podkládati, že míním všechny druhy rovnosti. … Toto byla rovnost, o níž jsem mluvil …, ono rovné právo, jež každý má na svou přirozenou svobodu, aniž je podroben vůli nebo autoritě kohokoli jiného.“ (LOCKE, J.: Dvě pojednání o vládě, op. cit., s. 164). 67 „Bůh, jenž dal svět lidem společně, dal jim také rozum, aby ho užívali k nejlepšímu prospěchu a k příjemnosti života. … Ačkoli země a všichni nižší tvorové jsou společní všem lidem, přece každý člověk má vlastnictví své ,osoby‘. Na tuto nikdo nemá právo mimo něho samého. Práce jeho těla a dílo jeho rukou, můžeme říci, jsou ve vlastním smyslu jeho. … “ (LOCKE, J.: Dvě pojednání o vládě, op. cit., s. 151-152, 155). „Takto stojí zákon přirozený jako věčné pravidlo pro všechny lidi, zákonodárce a jiné.“ (LOCKE, J.: Dvě pojednání o vládě, op. cit., s. 204). 68 RÖD, W.: op. cit., s. 72. 69 Lockova formulace „nikdo nemá poškozovat druhého v jeho … zdraví“ znamená v dnešním právním ná- zvosloví nikoli „právo na zdraví“ ve smyslu sociálního práva na zajištění zdraví, ale základní lidské právo na „nedotknutelnost“ fyzické osoby (srov. čl. 7 odst. 1 naší Listiny základních práv a svobod). 70 Pro souhrnné označení přirozených subjektivních práv každého člověka Locke vytvořil specifický právní název „proprietas“ . Jde o zvláštní právní konstrukci, která zahrnuje [1] jednak vlastnictví v pravém slova smyslu (tj. vlastnictví majetku), jež Locke označoval jako „possesio“ , [2] jednak „vlastnictví své vlastní ,osoby‘ “ (KOMÁRKOVÁ, B.: op. cit., s. 103. LOCKE, J.: op. cit., Dvě pojednání o vládě, op. cit., s. 152). Dále srov. KLOKOČKA, V.: Ústavní systémy evropských států. Praha: Linde Praha a.s., 1996, s. 35. 71 „Přirozená svoboda člověka je v tom, že je svoboden od veškeré vyšší moci na zemi a že není pod vůlí nebo zákonodárnou autoritou člověka, ale že má toliko zákon přirozený za své pravidlo. Svoboda člověka ve společnosti je v tom, že není pod žádnou jinou zákonodárnou mocí leč tou, jež byla zřízena dohodou ve státě, ani pod panstvím nějaké vůle nebo omezením nějakého zákona, leč tím, jež legislativa zavede podle důvěry.“ (LOCKE, J.: Dvě pojednání o vládě , op. cit., s. 150).

18