SLP 04 (2013)

principy svrchovanosti lidu (národa) a rovnosti lidí a idea zákona jakožto „vyjádření obecné vůle“ byly vtěleny do Deklarace práv člověka a občana z roku 1789 a do 1. fran- couzské ústavy z roku 1791 a staly se úhelnými kameny evropské ústavnosti. ͺ. Reformace, protestantismus Přirozenoprávní teorie J. Locka a náboženské a intelektuální ovzduší v britských ko- loniích v Severní Americe, které měly zanedlouho mít rozhodující význam pro vznik konceptu lidských práv, se vyznačovaly silným vlivem reformačního křesťanství – protes- tantismu . Sám Locke byl anglikán, 240 který „byl vychován v puritánském duchu“, 241 byl „opatrný, střízlivý, strohý a komisní“. 242 Jeho etika rozumově pojatého křesťanství je do značné míry protestantskou etikou s vlivy puritanismu (tj. anglického kalvinismu). Obyvatelstvo v britských koloniích v Severní Americe bylo v naprosto převážné větši- ně protestantského vyznání. 243 Obyvatelstvo severních kolonií (tzv. Nové Anglie) pak tvořili převážně puritáni, kteří sem od roku 1620 prchali v několika vlnách z Anglie, 244 po roce 1685 i hugenoti (tj. francouzští kalvinisté) z Francie. 245 Reformace, potažmo protestantismus přispěl k pozdější osvícenské filozofii a zfor- mování konceptu lidských práv především dvěma rozhodujícími prvky – individualis- mem 246 a disentismem. 247 Je proto zapotřebí alespoň ve stručnosti vysvětlit hlavní rysy reformace. Reformace bylo rozsáhlé hnutí v západní křesťanské církvi, které se v 16. století roz- šířilo z Německa a Švýcarska do převážné většiny tehdejší Evropy a které nesmiřitelně 240 JOHNSON, P.: Dějiny křesťanství , op. cit., s. 315. 241 RÖD, W.: op. cit., s. 33. „Tradiční životopisci viktoriánské éry viděli vždy v Lockovi ztělesnění puritánské bezúhonnosti.“ (TRETERA, I.: op. cit., s. 276). 242 JOHNSON, P.: Dějiny křesťanství , op. cit., s. 314. 243 „Amerika se zrodila jako protestantská společnost a po více než dvě století byli téměř všichni Američané protestantského vyznání.“ (HUNTINGTON, S. P.: Kam kráčíš, Ameriko? , op. cit., s. 70). 244 TINDALL, G. B. – SHI, D. E.: op. cit., s. 21-28, 41, 44-46. NEVINS, A. – COMMANGER, H. S.: op. cit., s. 19-21, 34-36. 245 NEVINS, A. – COMMANGER, H. S.: op. cit., s. 31. 246 I. Tretera vysvětluje individualismus jako společný znak renesance a reformace: „Oba tyto kulturní a duchovní proudy se sbíhají především v jednom důležitém bodě: vyzdvihují význam individua, tře- baže každý jinak a v nejednom ohledu i protichůdně. … Náboženský individualismus reformace je značně odlišný od individualismu renesančního. Krom důrazu položeného na osobní poslání každého křesťana, omezuje se vlastně jen na individuální zkušenost spásy, na osobní přístup věřícího ke Kristu. Tento přístup není zprostředkován ničím jiným než samotným studiem Písma (SOLA SCRIPTURA) … V každém případě šlo v reformaci o individualismus ve smyslu jistého spiritualizovaného zniternění zbožnosti, a nikoli o individualismus v renesančním smyslu nevázanosti, tj. nějaké absolutní náboženské autonomie.“ (TRETERA, I.: op. cit., s. 255-256). „[Ch]ápalo se (protestantismus) jako hnutí za svobodu, jež chtělo vymanit křesťany ze středověkého kolektivního světového řádu ve prospěch autonomie individuálního svědomí. Z tohoto úhlu pohledu reprezentovalo tytéž hodnoty jako humanismus a renesance.“ (BEINERT, W.: op. cit., s. 133). 247 HUNTINGTON, S. P.: Kam kráčíš, Ameriko? , op. cit., s. 72.

47