SLP 04 (2013)

vznik konceptu subjektivních občanských (lidských) práv. Kromě toho Aristoteles roz- lišuje také mezi právem přirozeným a zákonným (lidským), přičemž zákon ( nómos ) znamená spíše formální stránku normy právní vůbec. V této formě se i právo přirozené může stát právem zákonným. 4 V naší studii se tak setkáváme jak s klasickými přirozenými lidskými (občanskými) právy, tak s procesními právy jako nezbytným nástrojem garantujícím individuální lidská práva a konečně s právy, která jsou pozitivně lidská práva, i když asi bývají zařazována mezi sociální práva, tedy nad rámec klasických, „přirozených“ práv v libe- ralistickém pojetí, jež se formovalo na konci 18. století. Pro pojetí spravedlnosti jako rovnosti, které dosud nepřekonaným způsobem najdeme vyložené u Aristotela, by však toto třídění lidských práv asi nebylo nějak zásadní. V etic- kém pojetí práva a spravedlnosti jako ctnosti je přirozený účel lidství spojený s ctnost- ným životem, tedy zachovávání střední cesty mezi krajnostmi, přílišností a nedostatkem. V rozporu se spravedlností by tak bylo nejen neposkytnutí ochrany soudcem tomu, komu bylo něco ubráno (vyrovnávací spravedlnost), což můžeme vztáhnout i na zásah do lidských práv. Stejně tak nepřijatelné je z pohledu spravedlnosti (distributivní), pokud na základě vůle zákonodárce každý musí být účasten a přispívat do systému veřejné- ho zdravotního pojištění, ale zákonodárce mu nedokáže zajistit rozdělování občanských břemen a výhod podle objektivních a rozumných principů, které berou v úvahu situaci osob, které se přiděluje. Stejná myšlenka je vyjádřena v Hartově výměru spravedlnosti, podle které se stejné případy mají posuzovat stejně, rozdílné případy rozdílně. 5 Přirozeně, vnímavý čtenář namítne, že jde o to, jakého kritéria se v rámci distributiv- ní spravedlnosti použije. Formálnímu pojetí samozřejmě vyhoví každé kritérium, které zajistí úměru. Soukromoprávnímu pojetí pojištění by jistě vyhovovala úměra mezi výší příspěvku do systému a výší čerpání. S evropským pojetím veřejného a povinného pojištění (fakticky daně) je ovšem takové řešení neslučitelné. Je třeba použít jiné krité- rium, které by vzalo v potaz také úzkou souvislost tzv. sociálního práva s nejzákladněj- šími lidskými právy, jakým je právo na život a lidskou důstojnost. Tato kniha, která má podobu triptychu vzhledem ke třem autorským pohledům, tak otevírá řadu otázek, které nemají jednoduchou odpověď. Tím, že vycházejí z platného práva a přerůstají do roviny filozofické (nebo naopak), potvrzují slova jednoho z mých učitelů, prof. Viktora Knappa, že „se mnohé praktické právní problémy bez pomoci právní filozofie úspěšně vyřešit nedají“. 6 Domnívám se, že pro úspěšné zkoumání, vý- uku a aplikaci lidských práv to platí v plné míře. Je už na laskavém čtenáři, aby posoudil, do jaké míry se autorům této knihy podařilo učinit krok na této nelehké cestě. Prof. JUDr. Pavel Šturma, DrSc. 4 Srov. TOMSA, B.: op. cit., s. 140-141. 5 Viz HART, H. L. A.: The Concept of Law , Oxford, 1961, s. 155. 6 KNAPP, V.: Teorie práva , Praha: C.H. Beck, 1995, s. v.

6