SLP 04 (2013)

sí být posledním objevem lékařské vědy – na péči přiměřeně bezpečnou, medicínsky uznávanou a pro konkrétní zdravotní problém účinnou. To dává široký prostor pro medicínské – lékařské – řízení přístupu ke konkrétní péči pro individuálně určeného pacienta. Pokud uvážíme dnes již reálné situace, že by poskytnutí potenciálně prospěš- né zdravotní péče konkrétnímu pacientovi ze skupiny, splňující stejné předpoklady, nebylo možné z důvodů nikoliv medicínských, ale výhradně ekonomických (tedy situace by dospěla tak daleko, že by bylo třeba rozhodnout, kterému z několika pacientů bude určitá péče poskytnuta, a kterým ne), právní postup řešení bychom hledali marně. Obecně lze uzavřít, že racionalizace v oblasti vynakládání veřejných prostředků urče- ných na zdravotní péči, a tedy i omezení práva pacientů na její poskytnutí, není proti- ústavní. Z hlediska uspokojování zájmů společnosti jako celku a kupodivu i jednotli- vých pacientů je naopak zcela žádoucí a odůvodněná. Platí to ovšem pouze za předpo- kladu, že k ní bude docházet pouze na základě principů zákazu diskriminace, prospěš- nosti a distributivní spravedlnosti. V podtextu všeho, co zde bylo řečeno k přístupu k péči v České republice, lze vy- sledovat jeden zajímavý jev: ačkoliv to podle právní úpravy neplatí, je účast v systému zdravotního pojištění obecně vnímána jako podmínka, bez které přístup k péči není, nebo je významně omezený. Stejně tak je mnohdy nárok na úhradu ze zdravotního pojištění považován za jediný možný způsob péče. Právo na přístup k péči na základě účasti v systému veřejného pojištění se tak obrací v povinnost právě hrazenou péči přijmout jako jedinou možnou. Velmi dobře je to vidět při posuzování možnosti do- platit si rozdíl mezi péčí hrazenou z pojištění a dražší péčí, již nehrazenou; objevují se hlasy, které odmítají tuto možnost a jediné řešení spatřují v tom, že pacient přijme bez výhrad, co mu nabízí zdravotní pojištění, nebo si celou péči zaplatí sám. Přitom pro takový názor nenalezneme v zákoně jasné opory. Posledně uvedenou úvahu můžeme tedy uzavřít s tím, že protipólem racionalizace, jak jsme ji chápali v dosavadním textu, je právo překročit na vlastní náklady pomyslnou laťku nabídky veřejného systému. Jestliže totiž dospíváme k názoru, že je přípustné, aby určitá zdravotní služba mohla být poskytnuta v rámci skupiny vhodných pacientů na základě specifických kritérií jen některým osobám, ačkoli by mohla být prospěšná i jiným, odporuje tomu popření práva těch, kteří nebyli systémem uspokojeni, pořídit si příslušné plnění na vlastní náklady. A platí to jistě i tam, kde z více možností péče hradí veřejný systém pouze jednu.

110