SLP 04 (2013)

K procesním právům se tradičně řadí rovněž důležité garance v oblasti trestního ří- zení – zejména právo osoby na to, aby o jejím zadržení bylo rozhodnuto v krátké době od zadržení soudem – tzv. habeas corpus . 7 Expanze lidskoprávní agendy po druhé světové válce vedla k trendu rozšiřování okruhu základních práv o další generace, jakož i k pronikání lidských práv do všech oblastí práva pod vlivem doktríny „objektivního řádu hodnot“, které základní prá- va představují. 8 Tato charakteristika se přirozeně dotýká i práv procesních. Velmi ilustrativně to lze dokázat na znění Úmluvy na ochranu základních práv a svobod z roku 1950, jejíž zakotvení procesních práv v článku 6 bylo Evropským soudem pro lidská práva judikaturou značně rozšířeno. 9 Samotné rozšiřování rozsahu působnosti procesních práv je jevem, který bychom patrně měli hodnotit pozitivně. Spolu s ním se však objevuje jiný jev, a to zmnožování forem právní ochrany . Tomuto tématu bych se zde rád věnoval. Cílem první úvahy je tedy nabídnout teoretické zamyšlení, nakolik je nutná existence mnoha opravných prostředků a s tím související mnohoinstančnost soudního řízení. Mezi mnohými advokáty panuje neblahá představa, že samotné řízení začíná vlastně až u odvolacího soudu, přičemž pokud klient prohraje, je možnost vznést další oprav- ný prostředek k soudu nejvyššímu, a v případě potřeby i ústavní stížnost. Na tom nic nemění skutečnost, že Ústavní soud mnohokrát judikoval, že není součástí systému obecné justice. Materiálně je to totiž právě Ústavní soud, který vzhledem k širokým možnostem podání ústavní stížnosti je posledním vnitrostátním soudem, který může zrušit veškerá předchozí soudní rozhodnutí. 10 Navíc, i když stěžovatel neuspěje u Ústavního soudu, lze se podobně snadným způ- sobem domáhat svého práva u Evropského soudu pro lidská práva. 11 A pokud se spor 7 Ibid., s. 169. 8 Lidská práva tvořící objektivní řád hodnot zmiňuje Spolkový ústavní soud poprvé v rozhodnutí Lüth ze dne 15. 1. 1958 (BVerfGE 7, 198), cit. dle: KOMMERS, D. P.: The Constitutional Jurisprudence of the Federal Republic of Germany , 2. vyd., Durham and London: Duke University Press, 1997, s. 361. 9 Viz komentář J. Kmece k čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. KMEC, J., KOSAŘ, D., KRATOCHVÍL, J., BOBEK, M.: Evropská úmluva o lidských právech. Komentář . Praha: C.H. Beck, 2012, s. 565-836. Rozsah kapitoly (271 stran) komentující relativně stručný tříodstavcový článek 6 Úmluvy tak dokládá, že obsah závazků je upraven především judikaturou Evropského soudu pro lidská práva. Některá práva, např. zákaz sebeobviňování, pak ze strohého textu článku 6 vůbec nevyčteme – zde se jedná o klasický příklad soudcovské tvorby práva. K judikatuře Evropského soudu pro lidská práva týkající se práva neobviňovat sama sebe viz KMEC, J., KOSAŘ, D., KRATOCHVÍL, J., BOBEK, M.: op. cit., s. 765 a násl. 10 GERLOCH, A., TRYZNA, J.: Několik úvah nad rolí nejvyšších soudů v podmínkách demokratického právního státu. In: ŠIMÍČEK, V.: Role nejvyšších soudů v evropských ústavních systémech – čas pro změnu? Brno: Masarykova univerzita a Mezinárodní politologický ústav, 2007, s. 89. 11 Korektně je třeba uvést, že uvedený názor čerpám od prof. A. Gerlocha, který jej nejednou rozvedl na vědeckém semináři katedry teorie práva a právních učení Právnické fakulty UK v Praze. Obdobně viz například názor M. Bobka: „I přes opakované snahy o koncentrace řízení před soudy prvního stupně zůstává jejich vnímání odbornou i laickou veřejností někde na úrovni „přípravny“ pro skutečné řízení

94