SLP 04 (2013)

Článek 17 pak zakotvuje ve zdařilé Siéyèsově formulaci ochranu vlastnické práva v Lockově přirozenoprávním pojetí: 431 „Vlastnictví je nedotknutelné a posvátné právo, a proto ho nikdo nesmí být zbaven s výjimkou případu, kdy to vyžaduje v zákoně výslovně stanovený veřejný zájem a za podmínky, že obdrží spravedlivou a předem dohodnutou náhradu.“ Rousseauovo pojetí (pozitivního a omezeného) vlastnictví se zde vůbec neprojevilo. Obecná klauzule rovnoprávnosti , zakotvená v čl. 1 větě první, je pak specifikována ve třech dílčích zvláštních principech (právech). V článku 6 větě třetí je zakotvena zá- sada rovnosti před zákonem: „Zákon musí být stejný pro všechny, ať chrání, či trestá.“ Ve větě čtvrté pak zásada rovnosti v právu „občanů“ na přístup k „veškerým veřejným hodnostem, funkcím a úřadům podle jejich schopností a bez rozdílů, s výjimkou těch, které vyplývají z jejich ctností a nadání“. V článku 13 je zakotvena zásada distributivní rovnosti „občanů“ v jejich zatížení „obecnou daní“, a to „úměrně jejich majetkovým poměrům“. Do druhé skupiny ustanovení (tj. ustanovení o „právech občana“) patří následující politická práva, jež podle pozdějších (provádějících) zákonů náležela jen tzv. aktivním občanům ( k tomu viz výše): Článek 6 věta druhá zaručuje aktivní a pasivní volební právo „občanů“ do zákono- dárného sboru: „Všichni občané mají právo podílet se osobně nebo prostřednictvím svých zástupců na … tvorbě (zákona).“ Zvláštním projevem tohoto práva je pak člá- nek 14 týkající se daňových zákonů: „Všichni občané mají právo usnášet se sami nebo prostřednictvím svých zástupců o nezbytnosti veřejné daně, … a stanovit její výši, způsob rozložení a vymáhání i dobu trvání“. Článek 6 věta čtvrtá pak zaručuje výše zmíněné právo „občanů“ na rovný přístup k veřejným funkcím. Do třetí skupiny ustanovení (tj. ustanovení o základních principech organizace státní moci) pak patří především tato dvě stěžejní ustanovení: Článek 3 zakotvující Siéyèsovu koncepci svrchovanosti lidu jakožto moci ustavující: „Jediným zdrojem veškeré svrchovanosti je lid. Žádný orgán ani jednotlivec nemů- že vykonávat pravomoc, která by z něho výslovně nepocházela.“ A článek 4 , ve kte- rém je v mimořádně zdařilé, stručné a jasné formulaci vyjádřena podstata ústavnos- ti: „Společnost, v níž nejsou zajištěny záruky práv, ani zavedeno oddělení jednotli- vých mocí, postrádá ústavy.“ Ve zde zakotveném principu dělby moci je zřejmý vliv Montesquieua. Jaký byl další osud francouzské Deklarace?

431 RÖD, W.: op. cit., s. 535-536.

80