SLP 04 (2013)

zraky jsou jen pověrou. [2] Člověk jako bytost, která má od Boha vlastní rozum a svě- domí, je svobodný, a tudíž v zásadě jen sám odpovědný za svůj vlastní život i za svůj vztah k Bohu. Nemá a nemůže očekávat či se dokonce spoléhat na to, že nad ním bdí Bůh, který mu bude pomáhat, když bude v životě konat dobro, či naopak mu bude nějak bránit, když bude páchat zlo. Opačná představa průběžně zasahujícího Boha je nesmyslná a škodlivá pověra. 44 Za zlom v dějinách deismu, resp. osvícenství, se v tomto směru považuje obrovské zemětřesení v Lisabonu v roce 1755, kde zahynulo odha- dem 30 000 lidí. 45 Pod tímto dojmem se osvícenští deisté odvrátili nejen od představy možných zásahů (rozumného) Boha do běhu světa, ale do jisté míry i od optimistické představy, že příroda je harmonicky uspořádána „nejlepším možným“ způsobem. 46 Čtvrtým postulátem deismu pak je, že Bůh po smrti člověka trestá, resp. odměňuje jeho (nesmrtelnou) duši, pokud – zjednodušeně řečeno – páchal v životě zlo, resp. pokud konal v životě dobro. 47 Tento postulát, který předpokládal nesmrtelnost lidské duše a nadpozitivní, metafyzickou odpovědnost člověka, ovšem také nebyl uznáván všemi deisty; 48 je ostatně základem náboženské etiky J. Locka, jenž je v části literatury (neprávem) označován za deistu. 49 Deismus tedy nebyl homogenním náboženským směrem. I ve výše zmíněném tře- tím postulátu, tj. v otázce možnosti Božích zásahů do běhu světa, se deisté pohybovali na poměrně dlouhé a různorodé škále – od koncepcí, které hraničily s pozitivním křes- ťanstvím (podle některých názorů J. Locke), přes „klasické“ deisty (zejména J. Toland, A. Collins, M. Tindal v Anglii a F. M. Voltaire a Ch. L. de Montesquieu ve Francii) až po agnostiky (D. Hume). Rovněž o podstatných názorových odlišnostech mezi de- isty v těchto otázkách bude pojednáno níže v dílu 3.2 této kapitoly. Každopádně byl pro všechny deisty společný názor, který logicky vyplýval z podstaty jejich rozumo- vě pojatého „přirozeného náboženství“: Jednotlivá „pozitivní náboženství“ (zejména křesťanství, judaismus a islám), jakož i jejich různá vyznání (konfese), autorita církví, jejich instituce i jejich úloha při zprostředkování vztahu mezi člověkem a Bohem i při 46 P. Johnson cituje (bez odkazu na konkrétní zdroj citace) Voltaira, když pod tímto dojmem napsal: „Můj drahý pane, příroda je velice krutá. Pro člověka je těžké si představit, jak zákony pohybu způsobily takové strašlivé pohromy v nejlepším z možných světů .“ (JOHNSON, P.: Dějiny křesťanství , op. cit., s. 330). Voltaire „[v] básni ( Poeme sur la desastre de Lisabon ) pojednávající o této katastrofě, která udělala velký negativní dojem na jeho současníky, odmítl metafyzický optimismus, podle něhož je všechno uspořádáno nejlepším možným způsobem. Toto odmítnutí zopakoval v ironické formě v románu Candide (1759).“ [RÖD, W.: op. cit., s. 219, 230, s odkazem na: BESTERMAN, T.: Voltaire et le désastre de Lisabon , s. 2-24. Œuvres complètes . Geneve 1968]. „Voltairova polemika byla namířena proti Leibnitzově doktríně, podle níž Bůh záměrně nestvořil svět zcela dokonalý (což je nemožné), ale zvolil nejlepší z možných světů …“ (NICOLA, U.: op. cit., s. 344). 47 FRANZEN, A.: op. cit., s. 241. RÖD, W.: op. cit., s. 191. NICOLA, U.: op. cit., s. 340. 48 RÖD, W.: op. cit., s. 191. NICOLA, U.: op. cit., s. 340. 49 JOHNSON, P.: Dějiny křesťanství , op. cit., s. 313-319. TRETERA, I.: op. cit., s. 282. RÖD, W.: op. cit., s. 81, 193. 44 KOL. AUTORŮ: Filosofický slovník , op. cit., s. 81. 45 RÖD, W.: op. cit., s. 219, 230. KINDER, H. – HILGERMANN, W.: op. cit., s. 287.

14