SLP 04 (2013)

účelům“. V čl. 4 se zakazují „výlučné nebo zvláštní požitky nebo výsady (privilegia)“ 354 s výjimkou práv spojených s výkonem státní funkce, stejně tak se zakazuje dědičnost státních funkcí (orgánů) úředních, zákonodárných či soudních. V čl. 5 až 7 jsou sta- noveny některé organizační principy dělby státní moci na zákonodárnou, výkonnou a soudní a dále některé záruky a práva občanů, týkající se svobodných voleb. Články 8 až 10 obsahují podrobné záruky osobní svobody. V čl. 8 jsou upraveny záruky soudní a procesní ochrany v řízení o trestných činech a stěžejní obecná procesní záruka osobní svobody, podle které „nikdo nesmí být zbaven svobody, ledaže se tak stane na základě zákona země nebo soudního rozsudku jemu rovných“. 355 V čl. 9 se zakazují nepřimě- řené kauce a pokuty a mimořádné nebo kruté tresty. V čl. 10 se zakazuje vydávání příkazů k prohlídkám míst nebo k zadržení osob nebo věcí bez podezření podloženého důkazy a/nebo bez konkrétního popisu deliktu. V čl. 11 se zaručuje právo na porotní soud v občanskoprávních sporech. V čl. 12 se zaručuje svoboda tisku. Čl. 15 je záru- kou proti zneužití moci a svobody; prohlašuje, že „výkon státní moci, jakož i užívání svobody“ požívají ochrany „jen při důsledném dodržování spravedlnosti, přiměřenosti, zdrženlivosti, střídmosti a ctnosti“. 356 V čl. 16 se pak zaručuje svoboda náboženského vyznání, konkrétně „že náboženské vyznání nebo povinnost, kterou máme vůči naše- mu Stvořiteli, jakož i způsoby, kterými je vykonáváme, se řídí výlučně naším rozumem a svědomím, nikoli silou či násilím; a proto všichni lidé mají rovné právo na svobodný výkon náboženského vyznání v souladu s příkazem svého svědomí, a že je povinností všech vůči sobě navzájem uplatňovat křesťanskou snášenlivost, lásku a dobrotu“. 357 V posledních dvou ustanoveních virginského Prohlášení jsou zřetelné křesťanské (po- tažmo protestantské) motivy . Článek 15, který je obecným výkladovým ustanovením, výslovně váže uplatňování svobody na protestantskou (až puritánskou) „přiměřenost, zdrženlivost, střídmost a ctnost“. 358 Článek 16 pak stanoví výslovný a jednoznačný odkaz nejen na „našeho Stvořitele“ (tj. Boha křesťanů i deistů), vůči kterému „máme povinnost“, ale i na bytostně křesťanské morální příkazy „vzájemné snášenlivosti, lásky a dobroty“. Virginské Prohlášení, i když výslovně nezmiňuje Boha jako zdroj přiroze- ných práv, tak plně v souladu s americkou protestantskou tradicí nerozlučně spojuje přirozenoprávní princip svobody (ve smyslu čl. 1) s křesťanskými postuláty víry v Boha a lásky k bližnímu (ve smyslu čl. 16). Virginské Prohlášení a jeho katalog bylo bezprostředním vzorem pro dva další stěžej- ní právní akty, zakotvující přirozená lidská práva. Nejprve pro francouzskou Deklaraci 354 V originálním znění: „no men, or set of men, is entitled to exclusive or separate emoluments or privileges from the community …“. 355 V originálním znění: „no man be deprived of his liberty except by the law of the land or the judgment of his peers“ . 356 V originálním znění: „by a firm adherence to justice, moderation, temperance, frugality and virtue“ . 357 V originálním znění: „the mutual duty of all to practise Christian forbearance, love, and charity toward each other“. 358 B. Komárková píše o tomto ustanovení: „Závěr dává celé deklaraci poslední sankci. Spravedlnost, mír- nost a ctnost, které jsou zárukou svobody i řádu, mají svůj zdroj v náboženské rovině, která sama do ob- čanského života nepatří, ale zůstává jeho páteří.“ (KOMÁRKOVÁ, B.: op. cit., s. 114).

66