SLP 04 (2013)

Do první skupiny ustanovení (tj. ustanovení o právech člověka) lze zařadit následu- jící články: Článek 1 zakotvuje principy (obecné) svobody a rovnosti, přesněji řečeno rovno- právnosti: „Lidé se rodí a zůstávají svobodní a rovní v právech.“ 425 Tato formulace je organickou syntézou mezi Lockovou svobodou a Rousseauovou rovností. Vazba „rovní v právech“ (či „rovnoprávní“) je zde vhodnější než „rovní“, neboť lépe vystihuje jen ten aspekt rovnosti, který má být opravdu uzákoněn, tj. jen rovnost v právech, a nikoli též rovnost faktickou. Článek 2 pak stanoví, že „zachování přirozených a nepromlči- telných lidských práv, jimiž jsou svoboda, vlastnictví, osobní bezpečnost a odpor proti útlaku“ je „cílem každého politického společenství“. Tento článek byl formulován po- dle slavné Jeffersonovy věty z Prohlášení nezávislosti o „nezcizitelných právech“, mezi které „náleží život, svoboda a sledování osobního štěstí“. Oba první články mimořádně zdařile normativně vyjadřují především Lockovo pojetí přirozených práv, totiž „života, zdraví, svobody a vlastnictví“. Život a zdraví jsou zde shrnuty do obecnějšího atributu „osobní bezpečnosti“. K němu pak tvůrci Deklarace připojili i právo na odpor. To Locke také považoval za přirozené právo, nicméně za jeho subjekt zřejmě nepovažoval přímo každého jednotlivého „člověka“, ale spíše „lid“ jako celek; v tomto smyslu de facto „kolektivního“ lidského práva ho vyjádřilo i americké Prohlášení nezávislosti. 426 Následující články pak rozvádějí svobodu a rovnoprávnost. Generální klauzule svobody je zakotvena v první větě článku 4 : „Svoboda spočívá v možnosti činit vše, co neškodí druhému.“ Jedná se o mimořádně výstižnou norma- tivní formulaci, která vyjadřuje i imanentní obsahové meze každé lidské svobody, a sice svobodu ostatních lidí. Druhá a třetí věta článku 4 pak doplňuje klíčovou vazbu tohoto přirozeného práva na meze stanovené (pozitivním) zákonem: „Výkon přirozených práv člověka nemá tedy jiných omezení než těch, která zajišťují ostatním členům společnos- ti požívání stejných práv. Tato omezení mohou být stanovena jen zákonem.“ S tím pak úzce souvisí i článek 6 věta první: „Zákon je výrazem obecné vůle“. Právě v těchto dvou prvcích, ve kterých figuruje (pozitivní) zákon, je klíčový vklad Rousseauova konceptu (pozitivního) zákona jako projevu „volonté générale“ . Díky němu zákon může stanovit možné zásahy státu do (přirozené) obecné svobody člověka. 427 Navazující článek 5 však měl zabraňovat tomu, aby byl pozitivní zákon chápán ve smyslu „svrchovaného záko- na“, když ve své větě první stanoví pro zákon jistou ústavní materiální omezovací klau- 425 Srov. též FURET, F.: Francouzská revoluce. Díl 1. , op. cit., s. 110. 426 Srov. originální anglické znění z Prohlášení nezávislosti USA: „all men are endowed with certain unaliena- ble rights… “ x „it is the Right of the People to alter or to abolish it (any Form of Government which becomes destructive of these ends) …“ . 427 „Klasická definice svobody, obsažená v čl. 4 Prohlášení (hranice svobody jednotlivce končí tam, kde tato svoboda omezuje svobodu jiných), formuluje přímo možnost státu pouze upravit zákonem tyto hranice, tzn. nevymezovat obecně a pozitivně obsah svobody, ale obsah možného zásahu státu do obecné svobo- dy.“ (KLOKOČKA, V.: op. cit., s. 273).

78