SLP 04 (2013)

tak přirozenoprávní pojetí práva (potažmo Lockovo pojetí) výrazně omezeno a relati- vizováno pojetím sociologickým a pozitivistickým. 149 Jeho omezený přirozenoprávní pohled lze názorně ukázat na jeho názorech na svobodu člověka a rovnost: Montesquieu nevylučoval zcela otroctví 150 (na rozdíl od Locka, který ho výslovně a kategoricky odmítl) 151 . Neuznával náboženskou svobodu , neboť náboženství jako zá- klad dobra a morálky představuje nezbytný pilíř stability a řádu společnosti. 152 Z to- hoto důvodu uznával opodstatněnost trestání některých zločinů proti náboženství, například urážku Boha na veřejnosti, 153 nicméně „osvíceně“ zdůrazňoval, že při trestání kacířství a čarodějnictví je nutno být „zvlášť mírný a opatrný“. 154 „Rovnost“ pak není podle něj vůbec přirozeným zákonem, je jen faktickým stavem mezi lidmi v době před vznikem lidské společnosti a státu. Po vzniku státu rovnost zaniká a znovu ji může zavést jen stát svými (tj. pozitivními) zákony. 155 Navíc: rovnost není možné, resp. vhodné zavést a uplatňovat v každém státě, ale jen v republikách, 156 a z republik jen v demokraciích; 157 přitom republika podle něj může existovat jen 149 „Má (Montesquieu) blíže k pozitivnímu 19. století než k duchu osvícenství. … Montesquieuovo dílo nabývá tak rázu relativity, neboť není obecně platného zákona, aplikovatelného na všechny společnosti. Každá společenská forma má vlastní princip, který ji buduje a zachovává. Monarchie má proto jiné poli- tické i etické hodnoty než republik, a obojí má za jistých okolností své oprávnění. “ (KOMÁRKOVÁ, B.: op. cit., s. 110). „Požadavkem, aby byly brány v potaz přirozené a tradiční faktory, je potlačována přirozenoprávní argu- mentace, která u Montesquieua hraje určitou úlohu. Státní zřízení nelze hodnotit na základě určitého ideálního měřítka, nýbrž na základě určitých okolností, společenských cílů a způsobu, jak lze v rámci daného zřízení těchto cílů dosahovat.“ (RÖD, W.: op. cit., s. 211). 150 „Jsou kraje, kde horko vyčerpává tak tělo a oslabuje tak energii, že lidé jsou k těžkým pracem doháněni jen strachem před trestem. Otroctví tam proto méně uráží zdravý rozum. Nutno tedy otroctví přirozené omezit na několik málo zemí. V ostatních zemích však mohou každou práci vykonávat lidé svobodní, ať už je tato práce, kterou žádá společnost, jakákoliv.“ (MONTESQUIEU, CH.: op. cit., s. 282). 151 J. Locke začíná své První pojednání o vládě touto větou: „Otroctví je tak hanebný a bídný stav člověka a tak se přímo příčí šlechetné odvaze našeho (anglického – pozn. P.S.) národa, že lze stěží pochopit, že by je Angličan a nadtož džentlmen obhajoval.“ (LOCKE, J.: Dvě pojednání o vládě , op. cit., s. 37). 152 MONTESQUIEU, CH.: op. cit., s. 224-228. „V oblasti náboženské však (Montesquieu) nedospěl ani k požadavku tolerance. … Náboženská, a proto ani duchovní svoboda pro Montesquieua neexistovala. Náboženství pro něho jako pro Rousseaua mělo podporovat sociální stabilitu a soudržnost.“ (KOMÁRKOVÁ, B.: op. cit., s. 111). 153 MONTESQUIEU, CH.: op. cit., s. 224. 154 MONTESQUIEU, CH.: op. cit., s. 226-228. „Neříkám snad, že se kacířství nemá trestat; říkám jen, že při jeho trestání nutno být velmi opatrný.“ (MONTESQUIEU, CH.: op. cit., s. 228). 155 „Jakmile jsou lidé ve společnosti, pozbývají pocitu své slabosti; přestává rovnost, která mezi nimi byla, a začíná stav války.“ (MONTESQUIEU, CH.: op. cit., s. 37). „V přírodním stavu se lidí rodí naprosto rovni, ale nedovedou takoví zůstati. Ve společnosti rovnost ztratí, a opět se stanou sobě rovnými vlivem zákonů.“ (MONTESQUIEU, CH.: op. cit., s. 147). 156 Republiky přitom dělil na dva typy – aristokracie a demokracie. Srov. MONTESQUIEU, CH.: op. cit., s. 40. 157 MONTESQUIEU, CH.: op. cit., s. 40, 75-79. B. Komárková píše o názorech Montesquieua na rovnost: „Idea rovnosti přestala být z tohoto zorného úhlu (pro Montesquieua) jednou z nejvyšších hodnot, protože byla principem jedině v demokracii.“ (KOMÁRKOVÁ, B.: op. cit., s. 110-111).

35