SLP 04 (2013)

rozpadu společnosti a anarchie. 419 Za třetí, principy organizace státní moci pak vychá- zejí z Montesquieovy koncepce dělby státní moci (čl. 16). Sami autoři deklarace pak do textu vnesli též svoje vlastní nové prvky. Siéyès zakotvil do čl. 2 svoji teorii o dvojí moci, tj. [1] primární moci ustavující neboli ústavodárné ( pouvoir constituant ), jejímž výlučným zdrojem je lid (princip svrchovanosti lidu), a [2] sekundární a odvozené moci ustavené ( pouvoir constitué) , která pochází z lidu a jedině z lidu; moc ustavená se pak – v souladu s Montesquieuovou teorií – dělí na tři dílčí moci (tj. zákonodárnou, výkonnou a soudní), přičemž je vykonávána nikoli přímo lidem, jak chtěl Rousseau, ale zásadně jen prostřednictvím „ustavených“ státních orgánů (princip zastupitelské demokracie). 420 Katalog práv doplnili i o některá nová práva a principy, zejména po- litická práva, jež příslušejí jen „občanům“ (např. čl. 6), a principy týkající se ochrany osobní svobody a trestního řízení, např. princip presumpce neviny (čl. 9). Díky tomu Deklarace obsahuje dvě skupiny práv – jednak „přirozená a nepromlčitelná lidská prá- va“, tj. práva, která náležejí všem lidským bytostem bez rozdílu a bez ohledu na občan- ství (tj. práva člověka), jednak politická práva, která příslušejí jen „občanům“, přesněji řečeno jen tzv. aktivním občanům, tzn. jen těm, kterým pozdější (prováděcí) zákon na základě majetkového censu zaručil volební právo 421 (tj. práva občana). Z Deklarace není příliš jasné, jestli i práva občana považuje za „přirozená a nepromlčitelná“, zřejmě však ano. Tvůrci návrhu Deklarace pak celkově – v porovnání se staršími americkými vzory – katalog práv a principů obsahově propracovali a formulačně zpřesnili, na čemž je vidět umění a zkušenosti francouzských legislativců ve formulaci normativních aktů. Návrh Deklarace byl schválen Ústavodárným shromážděním dne 26. 8. 1789 pod názvem „Deklarace práv člověka a občana“. 422 Název „Deklarace“ vyjadřuje přirozenoprávní pojetí jí vyhlašovaných lidských práv, totiž že francouzská společnost a stát prohlašuje (neboli deklaruje) katalog jistých při- rozených subjektivních lidských práv, která mají všichni lidé od přirozenosti (vlastně odjakživa), a která tudíž předcházejí francouzskou společnost, stát i jeho pozitivní (ob- jektivní) právo. Deklarace tedy – na rozdíl od ústavy a jí „ustaveného“ státního zřízení – tato práva nezřizuje (nekonstituuje) s účinky ex nunc , ale jen „uznává“, a to s účinky v zásadě ex tunc . 419 „Idea, že budou-li základem společenské smlouvy subjektivní práva jednotlivců, hrozí společnosti nebez- pečí rozpadu, se od Burka naléhavě vracela jak u konzervativců, tak u socialistů. Nakonec bez obtíží zví- tězili ,vlastenci‘ a byla přijata pouze Deklarace práv člověka, preambule budoucí Ústavy …“ (FURET, F.: Francouzská revoluce. Díl 1. , op. cit., s. 109). 420 „Siéyès se domníval, že národ jakožto společenství se zakládá na principech přirozeného práva, zatímco vláda je vázána jen pozitivním právním řádem, a je tudíž závislá na národu a jeho ,vůli‘. Tato ,vůle‘ nemůže být vázána ústavou. Ústava (konstituce) má jedním slovem vždy jen konstituující (ústavodár- nou) moc a nikdy není závislá na konstituované (ustavené) moci.“ [RÖD, W.: op. cit., s. 534-535, s odkazem na: SIÉYÈS, E. J.: Qu‘ est-ce que le Tiers-Etat? (1789), Genève, 1970, s. 110-113]. Dále: KLOKOČKA, V.: op. cit., s. 50-52. 421 HROCH, M. – KUBIŠOVÁ, V.: op. cit., s. 85. DUBY, G. a kol.: op. cit., s. 423. 422 HROCH, M. – KUBIŠOVÁ, V.: op. cit., s. 74. FURET, F.: Francouzská revoluce. Díl 1. , op. cit., s. 109-110.

76