SLP 04 (2013)

Text 423 Deklarace obsahuje výslovně neoznačenou preambuli (úvod) a vlastní nor- mativní text. Ten je pak formálně rozčleněn do 17 stručných, nicméně legislativně pregnantně formulovaných článků. Podle jejich obsahu je lze schematicky rozdělit do 3 skupin. První skupinu představují články, ve kterých jsou zakotvena jednotlivá přirozená lidská práva, a s nimi související články, které obsahují obecné principy či instituty, týkající se úpravy přirozených lidských práv. Druhou skupinu představují články, ve kterých jsou zakotvena práva občanů. Třetí skupinu pak představují články, ve kterých jsou zakotveny některé základní principy původu a organizace státní moci. Preambule v deistickém duchu uvádí podstatu a obsah normativního textu Deklarace: „Představitelé francouzského lidu, kteří se ustavili v Národní shromáždění, …, rozhod- li se vyložit ve slavnostní Deklaraci přirozená, nezadatelná a posvátná práva člověka, …, aby akty zákonodárné a výkonné moci mohly být kdykoli porovnávány se všemi těmito politickými institucemi, a proto byly ještě výrazněji respektovány … Proto Národní shromáždění uznává a vyhlašuje v přítomnosti a pod záštitou Nejvyšší bytosti následující práva člověka a občana.“ Výslovný odkaz na „Nejvyšší bytost“ (a tedy niko- li výslovně na „Boha“) je typickým projevem deistických náboženských východisek. Formulace, podle níž Národní shromáždění uznává a vyhlašuje práva člověka a občana „v přítomnosti a pod záštitou Nejvyšší bytosti“ je – ohledně otázky původu přiroze- ných práv – volnější a neurčitější než jasná a jednoznačná formulace z amerického Prohlášení nezávislosti: „všichni lidé … jsou obdařeni svým Stvořitelem určitými ne- zcizitelnými právy. To odpovídá tomu, že francouzský osvícenský deismus byl radikál- nější (možno říci „ateističtější“) než americký. Francouzští deisté nechápali vazbu mezi „Nejvyšší bytostí“ a přirozenými lidskými právy zdaleka tak jasně a bezprostředně, jak ji chápali američtí deisté. Uznávali, že „Nejvyšší bytost“ stvořila přírodu, včetně člo- věka, jakož i její (tj. přirozený) řád, že z tohoto řádu vyplývá i lidská přirozenost a že z této (lidské) přirozenosti vyplývají i přirozená (lidská) práva. Stěží by je však někdo přiměl prohlásit výslovně a přímo, že lidská práva stanovil Bůh – ačkoli to koneckon- ců (logicky) nemohlo být jinak. Odkazem na „záštitu Nejvyšší bytosti“ v preambuli Deklarace zřejmě chtěli připomenout dva momenty. Jednak deistické „oko“ Nejvyšší bytosti, které vše vidí. 424 Jednak možnou metafyzickou odpovědnost všech (tj. poslan- ců, občanů, lidí) po své smrti vůči této bytosti za své činy na tomto světě, v dané souvislosti zřejmě za způsob, jakým během svého života budou užívat a vykonávat svá práva, svobody, moc i svrchovanost. 423 V tomto článku vycházím zpravidla z překladu Deklarace práv člověka a občana, který je obsažen v pu- blikaci JIRÁSKOVÁ, V.: Dokumenty k ústavním systémům . Praha: Univerzita Karlova, vydavatelství Karolinum, 1996, s. 35-37. 424 „ Konstruktivní deismus byl pokusem o vypracování nového pojetí Boha ,podle rozumu a přírody‘ , v protikladu k teologické tradici. Podle deistů se má zobrazování Boha vyhýbat antropomorfismu … a dávat přednost symbolickým analogiím, jako je vševidoucí oko , nebo geometrickému symbolu troj- úhelníku …“ (NICOLA, U.: op. cit., s. 341).

77