SLP 04 (2013)

Osud Deklarace v dalším vývoji francouzské revoluce Po přijetí Deklarace Ústavodárné shromáždění vypracovalo a 3.9.1791 schválilo první francouzskou ústa- vu . 432 Tato ústava, která se stala vzorem pro téměř všechny ústavy evropských států v průběhu 19. století, 433 zavedla v souladu s principy vytyčenými Deklarací konstituční monarchii. 434 Monarchie byla založenou na svrchovanosti lidu coby jediné moci ustavující (Siéyès) a na oddělení moci zákonodárné a výkonné coby dvou reprezentativních mocí ustavených (Montesquieu, Siéyès). 435 Hlavou státu i výkonné moci byl dědičný král s právem suspenzivního veta vůči zákonům. Moc v oblasti zákonodárství, rozpočtu a daní byla svěře- na jednokomorovému Zákonodárnému shromáždění, které bylo voleno tzv. aktivními občany (majetkový census). 436 Deklarace představovala úvod nové ústavy. 437 Ačkoli Ludvík XVI. ještě v září na novou ústavu slavnostně přísahal, 438 ve skutečnosti s ní nesouhlasil a tajně vyjednával o pomoc proti revoluci v zahraničí, již v červnu se pokusil s rodinou uprchnout do zahraničí. 439 V nově zvoleném Zákonodárném shromáždě- ní měli (formálně) většinu umírnění „feuillanti“ a girondisté, kteří byli zastánci nové ústavy a monarchie, nicméně stále větší (faktický) vliv v něm získávali levicoví jakobíni. 440 Ti se stali mluvčími radikální pařížské buržoazie a proletariátu ( „sansculoti“ ), který požadoval sesazení krále a postupně fakticky ovládl Paříž. 441 Tyto události vyvrcholily v srpnu 1792 ( „revoluce 10. srpna“ 442 ) povstáním pařížského lidu. 443 Ten oblehl Národní shromáždění a donutil ho, aby prohlásilo krále za sesazeného, rozpustilo se a vyhlásilo nové volby do nového ústavodárného shromáždění, tzv. Národního konventu, a to na základě všeobecného volebního práva bez 435 „Ústava 1791 ponechala monarchii, podložila ji však jinou, řekli bychom republikánskou základnou. Místo krále ,z Boží milosti‘ vytvořila krále ,z milosti Ústavy‘. Tím způsobila ztrátu tradiční monarchické legitimační základny.“ (KLOKOČKA, V.: op. cit., s. 54). Dále: FURET, F.: Francouzská revoluce. Díl 1. , op. cit., s. 112-113. 436 HROCH, M. – KUBIŠOVÁ, V.: op. cit., s. 81-85. 437 BALÍK, S. in: KINCL, V. a kol.: op. cit., s. 363. 438 FURET, F.: Francouzská revoluce. Díl 1. , op. cit., s. 137. KINDER, H. – HILGERMANN, W.: op. cit., s. 297. 439 HROCH, M. – KUBIŠOVÁ, V.: op. cit., s. 93-98. DUBY, G. a kol.: op. cit., s. 408. 440 KINDER, H. – HILGERMANN, W.: op. cit., s. 297. HROCH, M. – KUBIŠOVÁ, V.: op. cit., s. 98- 100. FURET, F.: Francouzská revoluce. Díl 1. , op. cit., s. 156-158. DUBY, G. a kol.: op. cit., s. 409. 441 „Zákonodárné shromáždění bylo vystaveno ještě většímu tlaku přísedícího lidu než Ústavodárné shro- máždění, jednalo v neutuchající vřavě a pod tlakem přemrštěných požadavků zaznívajících z novin z řad spolků. Jakobínský klub, který Robespierre v létě roku 1791 udržel při životě, sdružoval nejvýraznější vůdce z řad vlastenců a byl hlavním spojovacím článkem celého hnutí. … “ (FURET, F.: Francouzská revoluce. Díl 1. , op. cit., s. 157). 442 BALÍK, S. in: KINCL, V. a kol.: op. cit., s. 363. 443 „Na tomto pozadí (v srpnu 1792 v Zákonodárném shromáždění) znovu zazněl a neustále narůstal po- žadavek na zřízení republiky, jak jej vyslovily pařížské sekce a podpořili jakobíni. Tento velký pařížský klub, zaujímající čelné místo v celé síti spolků, se již během léta … přestal odvolávat na Ústavu. V čer- venci požadoval volby do nového Ústavodárného shromáždění, čili Konventu, a tím i druhou Revoluci. Robespierre toto hnutí podporoval nejprve ze zákulisí a nakonec ho plně zaštítil … V těchto týdnech žhnoucího léta 1792 se také zpečetilo spojenectví mezi pařížským lidovým hnutím a tímto velkým měš- ťanským klubem (jakobínů) …“ (FURET, F.: Francouzská revoluce. Díl 1. , op. cit., s. 161). „V tomto rozhodujícím okamžiku … se fronta revoluční buržoazie v konfrontaci s lidovým hnutím roz- štěpila. To bylo původně druhořadou silou, nyní však zaujalo první místo v běhu událostí.“ (DUBY, G. a kol.: op. cit., s. 409). 432 HROCH, M. – KUBIŠOVÁ, V.: op. cit., s. 81. 433 KINDER, H. – HILGERMANN, W.: op. cit., s. 297. 434 KLOKOČKA, V.: op. cit., s. 53. HROCH, M. – KUBIŠOVÁ, V.: op. cit., s. 81-82.

81