SLP 04 (2013)

a nesmrtelnosti duše“, 474 a následných oficiálních okázalých oslav „Nejvyšší bytosti“ v Paříži červnu 1794. 475 Tyto události nakonec v roce 1793 vyvolaly ve Francii ob- čanskou válku (francouzská literatura ji označuje zaujatě jako „venkovskou kontra- revoluci“), počínaje povstáním ve Vendée. 476 Především však pod jejich (nepřímým) vlivem deistický koncept lidských práv, nastolený osvícenskou revolucí, nezískal ve Francii přirozenou společenskou oporu u křesťanské (katolické) církve, jejích ko- munit i značné části jejích věřících, jak se to naproti tomu podařilo u protestantských církví ve Spojených státech. Naopak. Protikatolický, potažmo protikřesťanský průběh revoluce diskreditoval v očích katolíků téměř vše, co chtěla zavést. Papež Pius VI. od- mítl již v roce 1790 Deklaraci jako „bezbožnou“ 477 a katolická církev po dlouhou dobu koncept (přirozených) lidských práv odmítala. 478 Za třetí: Francouzská společnost nakonec ani nepovažovala Deklaraci, resp. ústav- ně zakotvený přirozenoprávní koncept lidských práv za potřebný. Svoboda, rovnost v právech, vlastnictví i další lidská a občanská práva byla od roku 1814 zakotvena v zá- konné (tj. pozitivněprávní ) formě. A to bylo ve Francii všeobecně a dlouho považováno za dostatečné. I když Francii i kontinentální Evropě trvalo ještě nějakých 150 let, než Deklaraci znovu objevily, koncept lidských práv na evropském kontinentu byl díky ní zrozen. 474 HROCH, M. – KUBIŠOVÁ, V.: op. cit., s. 263. FURET, F.: Francouzská revoluce. Díl 1. , op. cit., s. 207-208. DUBY, G. a kol.: op. cit., s. 420. 475 „Robespierre odkřesťanšťování ukončil a na místo Rozumu postavil Nejvyšší bytost: součástí kréda, které zavedl, byla i nesmrtelnost duše, takže šlo dále než Lockův minimální anglikanismus.“ (JOHNSON, P.: Dějiny křesťanství , op. cit., s. 338). 476 „Četné práce, které se v poledním čtvrtstoletí věnovaly venkovské kontrarevoluci a hledaly její sociální nebo sociálně-ekonomické kořeny, je buď nenalezly, nebo své zdůvodnění postavily na příliš snadno napadnutelných argumentech. … Zdá se, že při výkladu důvodů vedoucích ke kontrarevoluci nelze ná- boženský prvek zaměnit za jiný element.“ (FURET, F.: Francouzská revoluce. Díl 1. , op. cit., s. 130-131). Dále srov. DUBY, G. a kol.: op. cit., s. 411, 413. 477 HROCH, M. – KUBIŠOVÁ, V.: op. cit., s. 86. FURET, F.: Francouzská revoluce. Díl 1. , op. cit., s. 120. „Již první zaujetí stanoviska ze strany papeže k francouzské revoluci, papežské breve Quod aliquantum, kterým Pius VI. 10. března 1791 po dlouhém váhání zamítl Národním shromážděním nařízenou občan- skou ústavu pro klérus, projednává téma svobody. Revoluční učení se v tomto listě zcela zamítá, dokonce se označuje za absurdní tvrzení o vrozené svobodě a rovnosti člověka.“ [HANUŠ, J.: in: HANUŠ, J. (ed.): Křesťanství a lidská práva. Praha: CDK a nakladatelství Vyšehrad, 2002, s. 19]. 478 „Prvním odpůrcem deklarace lidských práv se stal soudobý katolicismus. I katolicismus v sobě choval prvky, pro něž nemusil deklaraci přijmout zásadně nepřátelsky. Nebylo nemožno přizpůsobit ji tradič- ním katolickým sociálním naukám. Když katolictví odmítlo Deklaraci tak zásadně a pateticky, stalo se to pod přímým dojmem revolučních událostí, které vyvrátily nejenom sakrální monarchii, ale vedly ke své kulminaci až k programovému odkřesťanšťování Francie. … Restaurační katoličtí spisovatelé … v hrůzách revoluce viděli logický důsledek odpadu od Boha. Zárukou obnovené stability společnosti mohla být jedině restituce minulosti. … Odmítli zásady Deklarace, protože v ní viděli produkt stoické- ho racionalismu, jenž jim byl totožný s reformací.“ (KOMÁRKOVÁ, B.: op. cit., s. 115).

86