SLP 04 (2013)

reagovalo na duchovní a morální úpadek katolické církve na počátku novověku. 248 Jeho cílem byla nejprve vnitřní náprava (tzn. reforma) církve v duchu návratu k pů- vodní křesťanské zbožnosti, čistotě a prostotě, později, poté, co se ukázalo, že tento cíl není reálný, rozchod s církví a zakládání nových (protestantských) církví. 249 Reformace nebyla jednotným hnutím a již od počátků se podle země svého původu rozdělila do dvou hlavních směrů – historicky starší německé reformace (luterství) a o něco mladší švýcarské reformace (kalvinismus); třetím, specifickým a územně omezeným směrem byla anglická státní reformace Jindřicha VIII. (anglikanismus), který svou vě- roukou zůstal v řadě ohledů podobný katolicismu. 250 Základní ideje jsou však luterství a kalvinismu do značné míry společné. ͺ.ͷ Luterství Primární myšlenka reformace byla teologická . Martin Luther (1483–1546), hlavní představitel německé reformace, přichází s „novým“ pojetím vztahu člověka a Boha, a to v souvislosti s klíčovou (teologickou) otázkou ohledně toho, komu a za jakých podmínek Bůh udělí milost (a tedy i spásu) a komu nikoli. 251 Luther odmítl dosavadní, středověké pojetí , které se v tomto ohledu vyznačovalo dvěma prvky, jež zaručovaly monopolní postavení (katolické) církve při interpretaci a „aplikaci“ Boží vůle. Za prvé, Bůh rozhoduje o udě- lení milosti především podle toho, zda člověk koná v životě dobré (či správné) skutky. 252 Protože ale Bůh není povinen k udělení milosti a protože každý člověk občas koná v životě zlé skutky, neboť je koneckonců přirozeně hříšný, může přesto dosáhnout Boží milosti tím, že projevuje svoji víru prostřednictvím institucionalizovaných úkonů příslušnosti k církvi ( tzv. svátostí ), zejména pak svátosti pokání. 253 Za druhé, člověk sám, jen svojí vírou, není schopen učinit pokání, ani si zajistit, přijmout, natož pochopit Boží vůli, milost a odpuštění. Potřebuje k tomu církev coby výlučnou a nejvyšší (od Boha) oprávněnou instituci, která člověku zprostředkovává vztah k Bohu. 254 Ta mu umožňuje jednak, aby činil svátosti, zde zejména svátost pokání (smíření), kterou dosáhne odpuštění svých hříchů a následně i Boží milosti, a jednak mu tlumočí Boží vůli, tedy zejména to, zda mu Bůh odpustil a udělil milost, nebo naopak na něj seslal hněv (Boží trest). 255 W. Beinert názorně vysvětluje: „Může člověk vlastními silami nějak ke své spáse přispět čili proměnit svou svobodu a odpovědnost v čin, nebo je cele odkázán na Boží iniciativu?“ (BEINERT, W.: op. cit., s. 220, dále s. 220-224). 252 BEINERT, W.: op. cit., s. 222-223. NICOLA, U.: op. cit., s. 192, 270. 253 „Podle tomisticko-scholastické nauky jsou svátosti Kristem ustanovená znamení, která obsahují a zpro- středkovávají milost ex opere operato , když je člověk s vírou přijímá a neklade milosti žádnou překážku; … svátostné znamení zprostředkovává milost.“ (FRANZEN, A.: op. cit., s. 189). Dále: BEINERT, W.: op. cit., s. 222-224, 231-232, 241-243. 254 „Ve středověku … [o]tázka teologie milosti se přesunula na samotný proces omilostnění čili na osprave- dlnění. Lidé se přimkli k naději, že jim Bůh přece poskytne spásu, jen pokud budou konat dobré skutky – i když k tomu není zavázán. Tak se v pozdně středověké církvi připravilo celé instrumentárium, jak uzavřená nebesa otevřít: patří mezi ně nadace, mešní stipendia, prodej odpustků, poutě, kající cvičení.“ (BEINERT, W.: op. cit., s. 222). 255 BEINERT, W.: op. cit., s. 133-134. 248 BEINERT, W.: op. cit., s. 62, 133-134. 249 FRANZEN, A.: op. cit., s. 180, 186, 190-193. BEINERT, W.: op. cit., s. 62-68. 250 LITSCH, K. in: KINCL, J. a kol.: op. cit., s. 223. 251 FRANZEN, A.: op. cit., s. 189-190.

48