SLP 04 (2013)

byly v předrevoluční Francii hlásány v ostrém protikladu vůči pozitivnímu (konfesijní- mu) křesťanství, zvláště vůči katolické církvi. Budoucí představitelé a vůdci francouz- ské revoluce však v převážné většině nebyli zaměřeni protinábožensky. Naopak. Ať již jako osvícenci a deisté (např. Robespierre), 398 nebo jako liberální katolíci (např. abbé Siéyès) 399 považovali víru v Boha, základní náboženská (morální) pravidla a metafyzic- kou odpovědnost člověka za nezbytné pilíře řádu a stability ve společnosti. 400 Tři právě popsané faktory se projevily na tom, jak se v dramatickém průběhu fran- couzské revoluce koncept lidských práv nejprve nadějně zrodil, ale záhy poté v revo- lučním chaosu zahynul. Začátek francouzské revoluce Vznik i trvání konceptu lidských práv během francouzské revoluce úzce souvisí s její první fází (1789–1792). Tu lze obecně charakterizovat jako usměrněný přechod od absolutní monarchie ke konstituční monarchii. 401 V červnu 1789 se na generálních stavech prohlásil „třetí stav“ spolu s částí duchovenstva za Národní shromáždění s tím, že „se nerozejde, dokud nebude vydaná a na pevných základech postavená ústava“, přičemž vyzval zástupce ostatních stavů, zejména šlechty, aby se k němu připojili. 402 Začátkem července se Národní shromáždění prohlásilo za Ústavodárné shromáždění a začalo pracovat na ústavě. 403 V Ústavodárném shromáždění měla převahu liberální šlechta, demokratické duchovenstvo a umírněná buržoazie, 404 vesměs vzdělaní a osví- cení lidé. 405 Jeho vůdčí postavou byl hrabě Honoré Gabriel de Mirabeau (1749–1791), mluvčí liberální šlechty, osvícenský filozof a zastánce konstituční monarchie, brilantní 398 „Mnozí z revolucionářů byli deisty: věřili v přírodu, respektive – stejně jako Rousseau – v přímou komu- nikaci s Bohem bez jakýchkoli prostředníků.“ (JOHNSON, P.: Dějiny křesťanství, op. cit., s. 337). „Robespierre … neuznával ateismus, který byl podle něj dědictvím po aristokracii a boháčích.“ (FURET, F.: Francouzská revoluce. Díl 1. , op. cit., s. 199). „Robespierre odkřesťanšťování (během revoluce v roce 1794) ukončil a na místo rozumu postavil Nejvyšší bytost: součástí kréda, které zavedl, byla i nesmrtelnost duše, takže šlo dále než Lockův mini- mální anglikanismus.“ (JOHNSON, P.: Dějiny křesťanství, op. cit., s. 338). 399 FURET, F.: Francouzská revoluce. Díl 1. , op. cit., s. 77. 400 „Republikánští historikové 19. století, jako byli Michelet nebo Quinet, často po pravdě (a ostatně s lítos- tí) poznamenávají, že Revoluce roku 1789 neměla v úmyslu nahradit staré náboženství nějakým novým. … Krize s nevypočitatelnými následky, kterou přesto velmi záhy (Ústavodárné shromáždění) rozpou- talo, vznikla jako důsledek určité politické linie v boji proti starému režimu .“ (FURET, F.: Francouzská revoluce. Díl 1. , op. cit., s. 116). 401 DUBY, G. a kol.: op. cit., s. 407. 402 HROCH, M. – KUBIŠOVÁ, V.: op. cit., s. 68. FURET, F.: Francouzská revoluce. Díl 1. , op. cit., s. 98-99. DUBY, G. a kol.: op. cit., s. 406. 403 BALÍK, S. in: KINCL, V. a kol.: op. cit., s. 363. HROCH, M. – KUBIŠOVÁ, V.: op. cit., s. 68. 404 FURET, F.: Francouzská revoluce. Díl 1. , op. cit., s. 94-95. HROCH, M. – KUBIŠOVÁ, V.: op. cit., s. 66. 405 „Ve shromáždění, které se sešlo ve Versailles v květnu roku 1789, zasedla řada inteligentních a schop- ných mužů, kteří vynikali ve svém oboru, někteří z nich měli za sebou už skvělou kariéru.“ (FURET, F.: Francouzská revoluce. Díl 1. , op. cit., s. 97).

73