SLP 04 (2013)

noveny tak, aby všem občanům byl zajištěn spravedlivý – tedy i vznik možných nerovností vylučující – způsob přístupu ke zdravotní péči přiměřené kvality .“ 12 Ačkoli zdravotní péče může být poskytována i na základě smluvního (komerční- ho) pojištění, v České republice dochází k jejímu poskytování převážně na základě všeobecného zdravotního pojištění, které je právně upraveno především zákonem č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění, a zákonem č. 592/1992 Sb., o po- jistném na všeobecné zdravotní pojištění. Systém veřejného zdravotního pojištění je v České republice založen na principech všeobecnosti, solidarity 13 a povinné účasti. Právě díky povinné účasti ve veřejném zdravotním pojištění, svědčící především každé osobě pracující, popř. trvale pobývající na území ČR, dochází v systému veřejného zdravotního pojištění k vyšší míře sdílení rizik, a tudíž i k lepšímu krytí výdajů za po- skytnutou zdravotní péči. I přes relativně úspěšné krytí nákladů zdravotní péče z prostředků veřejného zdra- votního pojištění, zůstává realizace práva na zdravotní péči v ČR vzhledem k ome- zeným zdrojům rovněž omezená. I zde totiž platí, že pokud by systém měl každé- mu pacientovi poskytnout veškerou prospěšnou péči, nebyl by objektivně udržitelný. I Ústavní soud k tomu dodává, že: „systém veřejného pojištění je jako každý pojišťovací systém limitován objemem finančních prostředků, který se získává na základě povinnosti platit všeobecné zdravotní pojištění.“ 14 Je nezvratnou skutečností, že i nárok účastníka zdravotního pojištění na bezplatnou zdravotní péči garantovanou článkem 31 LZPS je vázán na prostředky dostupné ve veřejném pojištění. Nabízí se pak závěr, že právo na zdravotní péči, ačkoli ústavně zaručené, není prá- vem absolutním a občany absolutně vymahatelným. Toto právo je realizovatelné na zá- kladě zákona a nadto pouze v rámci ekonomických možností systému. S ohledem na konstrukci ústavního práva na bezplatnou zdravotní péči musí systém veřejného pojištění existovat, současně ovšem může existovat pouze v rámci alespoň obecného souladu společenské a ekonomické reality. Systém spojuje společenskou objednávku a očekávání s ochotou a schopností společnosti vytvářet potřebné (veřejné) zdroje. Již to, co bylo řečeno v předchozím odstavci, právo pacienta do jisté míry omezuje. Dalším limitem je pak vymezení rozsahu nároku na zdravotní péči, hrazenou z veřej- ného pojištění, jak je uvedeno v § 13 zákona č. 48/1997 Sb.: „ ze zdravotního pojištění se hradí zdravotní služby poskytnuté pojištěnci s cílem zlepšit nebo zachovat jeho zdravotní stav nebo zmírnit jeho utrpení, pokud odpovídají zdravotnímu stavu pojištěnce a účelu, jehož má být jejich poskytnutím dosaženo, a jsou pro pojištěnce přiměřeně bezpečné, jsou v souladu se současnými dostupnými poznatky lékařské vědy, a konečně existují důkazy o jejich účinnosti vzhledem k účelu jejich poskytování “. Neznamená nic více a nic méně, než že pojištěnec má právo na péči lege artis (náležitá odborná úroveň), která ale nemu- 12 Usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 5. 5. 1999, sp. zn. Pl. ÚS 23/98. 13 Tento princip je založen na solidaritě pracujících s nepracujícími, bohatých s chudými a zdravých s ne- mocnými. 14 Nález Ústavního soudu ČR ze dne 10. 7. 1996, sp. zn. Pl. ÚS 35/95.

109