SLP 04 (2013)

které je historicky nejmladší a spadá vlastně až do období „za zenitem“ osvícenství. Jeho nejvýznamnějším představitelem byl I. Kant. 12 Německé osvícenství mělo pro původní koncept lidských práv spíše jen akademický význam, neboť nemělo výraznější odraz v tehdejší politické realitě. 13 ͹.ͷ Společné ideje osvícenské filozofie Osvícenství nebylo homogenním hnutím. I k některým kardinálním otázkám, ze- jména ve vztahu k náboženství (křesťanství) a v pojetí státu a přirozených práv člověka, zastávali jednotliví osvícenští filozofové někdy i poměrně vzdálené (až protichůdné) názory, a to i v rámci obou hlavních směrů osvícenství. Nicméně lze určit jisté základní ideje , které byly pro osvícenské hnutí jako celek převládající, a tudíž i charakteristické ; o podstatných zvláštnostech a odlišnostech bude podrobněji pojednáno níže v dílu 3.2 této kapitoly. Společné, charakteristické ideje jsou zhruba následující: Svoboda a rozum Prvním rysem osvícenství byl důraz na svobodu člověka a přesvědčení v sílu jeho rozumu . 14 Člověk se rodí jako svobodný, je obdařen rozumem a svědomím a je v pod- statě dobrý. Proto on sám je nejlépe schopen utvářet si vlastní názory, řídit své jednání a hledat v životě své štěstí. Předpokladem však je, že je mu umožněno vnějšími okol- nostmi, zejména lidskou společností, aby zůstal svobodným a aby svůj rozum „osvítil“ a rozvinul, tzn. aby ho na jedné straně zbavil (iracionálních) předsudků a pověr „věku temna“ (tj. středověku) a na druhé straně zušlechťoval a zdokonaloval v procesu vý- chovy, vzdělávání a poznávání. 15 Svoboda člověka je tak nezbytným prostředkem pro uplatnění jeho rozumu. 16 Přesvědčení osvícenců v sílu lidského rozumu mělo zdroj především v nebývalém rozmachu a převratných výsledcích přírodních věd od kon- ce 15. století, ale zejména v 16. a 17. století 17 (M. Koperník, G. Bruno, G. Galilei, J. Kepler, R. Descartes, W. Harvey, I. Newton, R. Boyle, B. Pascal, Ch. Huygens, C. Linné, A. de Lavoisier, J. Watt a další). 18 V literatuře se někdy v této souvislosti mluví o „vědecké revoluci“. 19 12 KOL. AUTORŮ: Filosofický slovník , op. cit., s. 303. 13 „K osvícenské státovědě náleží také Im. Kant a má v ní svoje místo, ačkoli jeho mínění zůstalo na formu- laci lidských práv bez vlivu.“ (KOMÁRKOVÁ, B.: Původ a význam lidských práv. Praha: Státní pedago- gické nakladatelství v Praze: 1990, s. 112). 14 KOL. AUTORŮ: Filosofický slovník. , op. cit., s. 302-303. DUBY, G. a kol.: op. cit., s. 384-385. HLA- VINKA, P.: op. cit., s. 149. NICOLA, U.: op. cit., s. 338. KOMÁRKOVÁ, B.: op. cit., s. 100-102. 15 DUBY, G. a kol.: op. cit., s. 384-385. 16 W. Röd píše o A. Collinsovi: „Ve spisu Discourse of Free-Thinking určil jako jedinou cestu k pravdě svo- bodné užívání rozumu. Svobodné myšlení je také rozhodující pro vědecký pokrok, což dokládá krátkým pohledem na situaci před renesancí a vývoj, který mezitím nastal.“ (RÖD, W.: op. cit., s. 199). 17 TRETERA, I.: op. cit., s. 337-338. DUBY, G. a kol.: op. cit., s. 386. 18 KINDER, H. – HILGERMANN, W.: Encyklopedický atlas světových dějin. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 1999, s. 221, 257, 279. 19 TINDALL, G. B. – SHI, D. E.: op. cit., s. 52.

10