SLP 04 (2013)

neplatí pro ateisty. 98 Pro ateisty Locke nevylučoval jistá omezení z účasti na veřejném životě. 99 Locke dále v (čistě) názorové rovině výslovně odmítl deismus, 100 nicméně ho samozřejmě (jako snášenlivé náboženství) toleroval. Lze uzavřít, že Locke byl průkop- níkem koncepce sekulárního 101 (možná přesněji řečeno: nábožensky neutrálního 102 ) státu, ovšem – a to je třeba zdůraznit opětovným poukazem na obě výše zmíněné podmínky náboženské tolerance – nikoli absolutně sekulárního státu. Za šesté, v případě, že by stát (panovník) začal tato práva porušovat a svou moc vykonávat v rozporu s obecným blahem, což je v zásadě jedno a totéž, má lid právo postavit se mu na odpor , a to i revolucí („válkou“), svrhnout ho a zřídit stát nový. 103 Lze shrnout, že Lockova subjektivní individuální přirozená práva všech lidských bytostí předcházejí stát (panovníka) i pozitivní zákon (objektivní právo) a pocházejí od Boha, byť jsou poznatelná jedině empiricky za použití rozumu. Locke tedy v žád- ném případě nebyl zastáncem teorie o sekulárním původu přirozeného práva. Lockova teorie byla jeho odpovědí na vyhrocení nábožensko-politického konfliktu mezi Stuartovci a parla- mentem v porevoluční Anglii a současně odrazem dlouhodobého politického zápasu Angličanů, reprezento- vaných svým parlamentem, za svá práva vůči králi. Locke napsal své stěžejní dílo „Dvě pojednání o vládě“, kde je jeho teorie v ucelené podobě formulována, v době své emigrace v Nizozemí v letech 1682–1689. 98 „Konečně ti, kteří popírají existenci Boha, nemají být tolerováni vůbec. Sliby, úmluvy, a přísahy, jimiž je lidská společnost vázána, nejsou pro ateisty závazné a svaté; když odstraníte Boha, třeba jen v myš- lenkách, vše se rozpadne. Dále pak člověk, který svým ateismem veškeré náboženství podrývá a ničí, nemůže ve jménu téhož náboženství vznášet nárok, aby byl ostatními tolerován.“ (LOCKE, J.: Dopis o toleranci, op. cit., s. 46). 99 I. Tretera píše: „Pro náboženství (podle Locka) nemá být nikdo vylučován z účasti na veřejném životě. Jistá omezení však přece jen Locke činí, a to u ateistů, „protože jim nemohou být svaté žádné přísahy“ , a katolíků, pokud by – uznávajíce za nejvyššího svého představeného papeže – nedodržovali zákony své země a také vzhledem k tomu, že když se katolíci uchopí moci, pak oni sami jakoukoli toleranci vůči ostatním náboženstvím nedodržují. Těžko být tolerantní vůči netoleranci. Ale ani vůči atheistům se omezení tolerance netýká jejich soukromého života, nýbrž jen veřejného šíření ateistických názorů.“ (TRETERA, I.: op. cit., s. 282). P. Johnson píše: „Nikdy se (Locke) nestavěl tolerantně ke katolíkům, které považoval za politickou a vojenskou hrozbu pro stát, jež s náboženskou pravdou neměla nic společného, ani nestrpěl ateisty, protože podle něj napadali společnost: ,Zřeknutí se Boha, byť třebas jen v myšlenkách, rozbíjí vše.‘ “ (JOHNSON, P.: Dějiny křesťanství , op. cit., s. 316, s odkazem na: LOCKE, J.: Dopis o toleranci ). 100 „Proti deistům naopak zaměřil svůj traktát Rozumnost křesťanství .“ (TRETERA, I.: op. cit., s. 282) 101 KOMÁRKOVÁ, B.: op. cit., s. 103. 102 O (jemném) rozdílu mezi sekularismem a náboženskou neutralitou státu zajímavě píše J. Baroš (BAROŠ, J.: Liberalismus a náboženská svoboda . Revue církevního práva č. 55, ročník XIX., 2013, č. 2, s. 27). 103 RÖD, W.: op. cit., s. 73. „Kdekoli zákon končí, tyranie začíná, je-li zákon překročen na škodu druhého. Kdokoli v oprávnění jde nad moc danou mu zákonem a užívá své síly, již má pod svým velením, aby nastolil, co zákon ne- dovoluje, přestává v tom být vrchností, a protože jedná bez oprávnění, lze se mu postavit na odpor jako komukoli jinému, kdo silou napadne právo druhého. …Ale … když chybami těch, kdo jsou u moci, (legislativa) propadla, … lid má právo jednati jako svrchovaný a pokračovati v legislativě sám nebo zřídi- ti novou formu nebo pod starou formou vložiti ji do nových rukou, jak pokládá za dobré. (LOCKE, J.: Dvě pojednání o vládě, op. cit., s. 235, 256).

24