SLP 04 (2013)

znamnějším představitelem anglické osvícenské filozofie a empirismu. 8 V této souvislosti je třeba vyvrátit dvě zažité, vzájemně spjaté představy o původu lidských práv. Podle první z nich jsou lidská práva produktem evropského osvícenství. Podle druhé z nich jsou zároveň produktem sekulárních teorií přirozeného práva, tzn. těch teorií, které nevidí zdroj (přirozených) lidských práv v Bohu. Tyto dvě představy jsou nepřesné

a mohou vést k mylným závěrům. ͹. Osvícenská filozofie, deismus:

Osvícenství bylo mohutným filozofickým hnutím, které zcela převládlo v Evropě a v Severní Americe v 18. století a které do základů ideově přestavělo chápání vztahu mezi člověkem a státem. Vzniklo v Anglii na konci 17. století, za jeho zakladatele je považován právě J. Locke. Odtud se na počátku 18. století rozšířilo do Francie a po- sléze i do většiny ostatních zemí Evropy a Severní Ameriky. 9 V jeho rámci je nutné rozlišovat dva hlavní (vnitřní) směry, které se navzájem odlišovaly mimo jiné v chá- pání Boha a v původu a významu přirozených práv člověka. První směr představuje anglické, resp. britské osvícenství, které je historicky starší a vychází z filozofie em- pirismu. Je politicky umírněnější, pragmatičtější, srozumitelnější, praktičtější a v pří- stupu k náboženství (resp. křesťanství) celkově vstřícnější. Mezi jeho nejvýznamnější představitele patří po J. Lockovi deisté J. Toland, M. Tindal a J. A. Collins a skeptický agnostik D. Hume v Británii a radikální T. Paine v Americe. 10 Druhý směr představuje francouzské osvícenství, které je historicky mladší a kromě převládajících empirických východisek bylo ovlivněno i filozofickým racionalismem (R. Descartes). V přístupu k náboženství (křesťanství) je vyhraněně kritické, nakonec přechází až v materialismus, v politických názorech vyústilo z původně umírněnějších konceptů k revolučnímu ra- dikalismu. Jeho vůdčími představiteli byli Ch. L. de Montesquieu, F. M. Voltaire, en- cyklopedisté D. Diderot a J. d’Alembert, materialisté (spolu s D. Diderotem) J.-O. de la Mettrie, C. A. Helvétius a P. H. D. von Holbach, zcela zvláštní postavení v něm pak zaujímá J. J. Rousseau. 11 Část filozofické literatury rozlišuje ještě osvícenství německé, 8 KOL. AUTORŮ: Filozofický slovník. 2. vydání. Olomouc: Nakladatelství Olomouc, s.r.o., 2002, s. 240, 302-303. RÖD, W.: Novověká filosofie. Svazek II. Praha: OIKOYMENH, 2004, s. 33-82. TRETERA, I.: Nástin dějin evropského myšlení. Od Tháléta k Rousseauovi. 5. vydání. Praha: Paseka, 2006, s. 274-288, 335-337. HLAVINKA, P.: Dějiny filosofie – jasně a stručně. Praha: TRITON, 2008, s. 143-155. Někteří autoři (např. I. Tretera) neřadí J. Locka k osvícenské filozofii, ale pouze k anglickému, resp. britskému empirismu. Podle převažujících názorů však je J. Locke hlavním představitelem anglické osví- censké filozofie. 9 TRETERA, I.: op. cit., s. 335-337. KOL. AUTORŮ: Filosofický slovník , op. cit., s. 302-303. NICOLA, U.: Obrazové dějiny filozofie. Praha: Euromedia Group, k. s. – Knižní klub, 2006, s. 338-339.TINDALL, G. B. – SHI, D. E.: op. cit., s. 52. 10 KOL. AUTORŮ: Filosofický slovník , op. cit., s. 302-303. HLAVINKA, P.: op. cit., s. 143, 149. 11 RÖD, W.: op. cit., 207-208. KOL. AUTORŮ: Filosofický slovník , op. cit., s. 303. TRETERA, I.: op. cit. s. 335-358. HLAVINKA, P.: op. cit., s. 149-154. DUBY, G. a kol.: Dějiny Francie od počátků po sou- časnost. Praha: Univerzita Karlova v Praze. Nakladatelství Karolinum: 2003, s. 384-392. FURET, F.: Francouzská revoluce. Díl 1. Od Turgota k Napoleonovi (1770-1814) . Praha: Argo, 2004, 2008, s. 30-31.

9