SLP 04 (2013)

Luterství mělo jednu slabinu. Svým učením sola fide , podle kterého je pro Boží milost (potažmo spásu neboli ospravedlnění) rozhodující v zásadě jen upřímná víra v Boha, neúmyslně oslabilo význam mravní svobody a odpovědnosti křesťana za své jednání (skutky) během života. 262 Zejména proti tomu se postavila katolická církev. 263 Tridentský koncil (1546–1563), kterým byla zahájena protireformace, v návaznos- ti na to již v prvním roce svého zasedání (1546) schválil Dekret o ospravedlnění. 264 V něm bylo formulováno mimo jiné jádro soudobé katolické teorie svobodné volby , tj. teorie, podle níž jsou pro udělení Boží milosti (také) podstatné dobré skutky křes- ťana během jeho života; 265 to ostatně vychází ze starobylého učení britského mnicha Pelagia, 266 proti kterému v roce 412 vystoupil v ostrém sporu svatý Augustin s opačnou teorií predestinace Boží milosti. 267 Právě na Augustina pak v tomto směru navázala reformace, především však kalvinismus. Právě ten Augustinovu teorii rozvinul do po- doby, která do značné míry překonala zmíněnou slabinu luterství. 268 ͺ.͸ Kalvinismus Radikálnější variantu reformačního pojetí víry v Boha – v kontrastu s (umírněnějším) luterstvím – představoval kalvinismus , tj. učení Jana Kalvína (1509–1564), hlavního představitele švýcarské reformace. Ten přebírá Lutherovo učení o trojím sola , které je ostatně společným základem celé reformace. 269 Hlavní důraz však klade na víru ( sola fide ). Svobodnou víru v Boha totiž považuje za projev vyvolení od Boha. Důsledkem i rubem tohoto Božího vyvolení je však závazek a odpovědnost „svobodného“ křesťana projevovat a prokazovat svoji (správnou a opravdovou) víru (správným) křesťanským 262 BEINERT, W.: op. cit., s. 223-224. 263 „Katolická strana v tom neviděla frontální útok jen na církevnost s jejími rozmanitými zprostředkujícími instancemi, ale mnohem spíše na hodnotu mravního úsilí křesťana.“ (BEINERT, W.: op. cit., s. 223). 264 BEINERT, W.: op. cit., s. 136-137. FRANZEN, A.: op. cit., s. 221-222. 265 „Na jedné straně je stanovisko, které se zformovalo během středověku a bylo pak potvrzeno protire- formací . V současné době je mezi katolíky dominantní. Blaženství ráje patří těm, kdo si je zaslouží dobrými skutky : v den Posledního soudu Bůh potrestá zlé a přijme k sobě duše těch, kdo prožili život ve znamení dobra. … myšlenka ( predestinace ) je velmi vzdálena současné katolické mentalitě, jež se za- kládá naopak na pojmu svobodné volby . To je princip, podle něhož je věčné spasení poskytováno pouze duším lidí, kteří si je zasloužili konáním dobrodiní během života.“ (NICOLA, U.: op. cit., s. 192, 270). 266 JOHNSON, P.: Dějiny anglického národa , op. cit., s. 16-18. 267 „Na druhé straně se nachází stanovisko sv. Augustina , které přijala za své reformace Martina Luthera …, a sice že větu sv. Pavla je třeba číst tak, že spravedlivý nedosáhne spasení pro dobré skutky, jež v životě udělal, ale pouze a jedině pro svou víru . … Podle Augustina … Bůh není povinen řídit se při svém rozhodování žádnými kritérii spravedlnosti a poskytuje dar, který není ničím podmíněn a motivován. Opačné řešení implikuje omezení jeho všemocnosti. … Augustin dospěl k tomu, že vyhlásil princip předurčení, predestinace : jednotlivec není dobrý proto, že koná dobré a hodnotné skutky, ale naopak, koná je proto, že jej Bůh učinil zbožným.“ (NICOLA, U.: op. cit., s. 192). Dále: FRANZEN, A.: op. cit., s. 70-71. BEINERT, W.: op. cit., s. 222. 268 „Toto je pozice (predestinace), kterou zastával nejprve sv. Augustin (v polemice s Pelagiem , zastáncem svo- bodné volby), a kterou poté rozpracoval do systematické podoby Kalvín .“ (NICOLA, U.: op. cit., s. 270). 269 FRANZEN, A.: op. cit., s. 204.

50