SLP 04 (2013)

kracie. 223 Rousseau samozřejmě uvažuje s vládou jako orgánem či soustavou orgánů, která je zmocněna lidem k výkonu zákonů v jednotlivých případech. 224 Z praktických důvodů zcela nevylučuje ani ustavení zastupitelského sboru, nicméně jeho členové (poslanci) nemají volný, ale jen vázaný mandát. 225 Rousseau obecně pro rozhodování uznává princip většiny, nicméně upozorňuje, že čím se většinové rozhodnutí vzdaluje od jednomyslnosti, tím je větší riziko, že lid nepoznal (pravou) obecnou vůli. 226 Rousseauova koncepce, jakkoli teoreticky dokonalá i cenná, má tři rysy, které jsou v reálné politické praxi nebezpečné pro svobodu člověka a jeho práva: Za prvé: Podle Rousseaua rozpory mezi individuální a obecnou vůlí, mezi zájmem občana a zájmem státu (tj. obecným blahem), mezi přirozenou svobodou a (pozitiv- ním) zákonem mohou v praxi vzniknout jen jako důsledek nesprávného nebo nedo- statečného poznání obecného blaha, a tudíž jen jako důsledek „pomýlení“ jednotlivce či skupiny jednotlivců. 227 Pomýlený jednotlivec či skupina nejsou skutečně svobodní a mají být státem k poznání objektivní pravdy (a tedy k odstranění omylu) přesvědče- ni, popřípadě i donuceni. Proto stát jedná zcela legitimně, když nutí své občany, aby dodržovali zákony, neboť tím ve své podstatě neomezuje jejich svobodu, ale naopak je ke svobodě vede, popřípadě nutí. 228 Konečně ono „pomýlení“ může být v zásadě jen důsledkem nějaké chyby ve výchovně-vzdělávacím procesu intelektuální a emocionál- ní kultivace (v jádru dobrého) člověka, 229 takže přinejmenším z dlouhodobého hlediska je lze docela dobře napravit – převýchovou. 230 Za druhé: Rousseau neuvádí objektivní (materiální) znaky či hlediska pro určení „obecného blaha“ a „obecné vůle“. 231 Tím teoreticky vypisuje státu pro tyto otázky „ bi- anco šek“, který později v politické praxi vyplňovaly různé státní orgány, jež svoji pravo- 223 ROUSSEAU, J.-J.: O společenské smlouvě , op. cit., s. 34-37, 102-105, 108-109; KLOKOČKA, V.: op. cit., s. 40-41. 224 ROUSSEAU, J.-J.: O společenské smlouvě , op. cit., s. 67-73, 112-113. 225 ROUSSEAU, J.-J.: O společenské smlouvě , op. cit., s. 106-110; RÖD, W.: op. cit., s. 510. 226 ROUSSEAU, J.-J.: O společenské smlouvě , op. cit., s. 118-122. 227 ROUSSEAU, J.-J.: O společenské smlouvě , op. cit., s. 37-39, 121. KLOKOČKA, V.: op. cit., s. 40-42. KOMÁRKOVÁ, B.: op cit., s. 106. RÖD, W.: op. cit., s. 509. 228 „Aby tedy společenská smlouva nebyla jen prázdnou formulí, obsahuje mlčky závazek, který samojediný může dát sílu ostatním, že kdokoli by odepřel poslechnouti obecnou vůli, bude k tomu donucen celým tělesem: to znamená, že bude nucen, aby byl svobodný; neboť taková je podmínka, která chrání každého občana před každou osobní závislostí …“ (ROUSSEAU, J.-J.: O společenské smlouvě , op. cit., s. 29). Dále: KOMÁRKOVÁ, B.: op. cit., s. 106-107.

229 KLOKOČKA, V.: op. cit., s. 40. 230 RÖD, W.: op. cit., s. 500-501.

231 W. Röd upozorňuje, že Rousseauovu koncepci lze chápat jako ospravedlnění totalitárních nároků: „Je to o to povážlivější, že ,obecná vůle‘ a ,obecné blaho‘ nejsou charakterizovány pomocí obsahových znaků, a jsou tudíž přístupné libovolným obsahovým interpretacím.“ (RÖD, W.: op. cit., s. 510).

45