SLP 04 (2013)

(v němž se prolínají přístupy soukromoprávní a veřejnoprávní) liší od vyhraněného soukromoprávního pohledu (převládajícího např. v USA), jenž klade převažující míru odpovědnosti za zdraví na konkrétního jedince. Vzhledem ke svému významu, soukromému i společenskému, patří zdraví mezi hlav- ní hodnoty chráněné právním řádem. Právo na ochranu zdraví, resp. právo na zdravot- ní péči, je základním lidským právem nezbytným pro výkon ostatních lidských práv. 6 Toto právo se ovšem střetává s ekonomickou realitou zdravotnictví, a proto je také nezbytné vymezit/určit povahu, rozsah a limity tohoto práva, včetně jeho realizace . ͸. Právo na zdravotní péči S ohledem na zvláštní hodnotu zdraví není ani zdravotní péče považována za běž- nou službu/komoditu. Proto ani zdravotní služby, resp. právo na zdravotní péči (nebo přesněji – právo na přístup k ní), nejsou bez dalšího podrobovány tržním mechanis- mům (stejně jako např. právo volební či právo na příznivé životní prostředí). Tudíž, nejen z právního hlediska, ale i z ekonomického pohledu se při poskytování zdravotní péče setkáváme s odchylkami, se kterými bychom se při poskytování jiných služeb v tržním prostředí nesetkali. 7 Za zmínku stojí např. srozumění pacienta s nejistým výsledkem poskytnuté služby. Lékař coby zdravotnický odborník odpovídá za správně provedenou službu, nikoli však za její výsledek. Svůj význam mají i specifické působení poptávky a nabídky, způsob financování služeb či faktická nerovnost stran. Zvláštní hodnotě zdraví a zvláštní povaze zdravotní péče odpovídá zvláštní přístup zákonodárce k právu na zdravotní péči. To patří mezi základní lidská práva obsažená v mezinárodních dokumentech i právních řádech většiny států světa. Jako takové bylo již v roce 1948 zakotveno v článku 25 Všeobecné deklarace lidských práv. Ačkoli je toto právo a jeho obsah chápáno v různých částech světa obsahově rozdílně, ve většině zemí došlo přinejmenším k jeho formálnímu uznání. Právo na zdravotní péči řadíme mezi práva sociální spadající do tzv. druhé generace lidských práv. Jedná se o práva, na která neexistuje absolutní nárok nejen ve smyslu proporcionality, ale i z důvodu jejich závislosti na působení dalších faktorů, zejména ekonomických možností (státu). Těmito právy garantují státy určité minimální stan- dardy, které musí být dodrženy, nikoli individuální a vymahatelná práva (či nároky) konkrétní osoby. 8 Pro ilustraci můžeme nahlédnout do článku 12 Mezinárodního pak- tu o hospodářských, sociálních a kulturních právech (MPHSKP). Ten uznává právo každého na nejvyšší dosažitelnou úroveň zdraví, mj. na základě vytvoření podmínek, 6 UN ECOSOC, The Right to the Highest Attainable Standard of Health (General Comment No 14 on Health), 8. 11. 2000, dostupný z www: http://www.unhchr.ch/tbs/doc.nsf/(symbol)/E.C.12.2000.4.En, ze dne 14. 4. 2013, bod 1. 7 Arrow, K. Uncertainty and the Welfare Economics of Medical Care. American Economic Review , 1963, 53(5), s. 941-73. 8 EXTER, A.: The Right to Health Care in International Law. In: EXTER, A., SÁNDOR, J.: Frontiers of European Health Law. Yearbook 2002 . Rotterdam : Erasmus University Press, 2003, s. 13.

107