SLP 04 (2013)

práv člověka a občana z roku 1789 a záhy poté pro 10 dodatků k Ústavě USA z 1789, resp. 1791, souhrnně označovaných jako Listina práv. Vítězství americké revoluce, Ústava USA z roku ͷͽ;ͽ Po skončení americké revoluce v roce 1783 uzavřením versailleského míru, kterým Velká Británie uznala nezávislost Spojených států amerických, 359 se stala ústřední státoprávní otázkou optimální změna státní organizace USA. Dosavadní forma relativně volné konfederace 13 samostatných amerických států, která byla zakotvena v ústavě, resp. specifické mezinárodní smlouvě, nazvané Články Konfederace z roku 1781, 360 vyvolávala v mnoha oblastech vnitřní i zahraniční politiky nových amerických států nejednotnost a zmat- ky. Hrozilo, že se Spojené státy rozpadnou. 361 Za účelem vyřešení tohoto problému ustavil Kongres USA v roce 1787 zvláštní orgán, ústavodárné shromáždění, a pověřil ho úkolem „revize Článků Konferedace“. 362 Fakticky však tento orgán začal připravovat návrh (úplně) nové ústavy. 363 Při jeho koncipování se mezi delegáty shromáždění střetly dva hlavní názorové proudy. Federalisté, zejména J. Madison, A. Hamilton, J. Adams a G. Washington, hájili myšlenku přeměny ve federaci se silnou ústřední (federální) mocí. Republikáni neboli antifederalisté (pozdější demokraté), zejména B. Franklin a G. Mason, kteří byli ovšem v menšině (T. Jefferson byl v té době ve Francii, T. Paine a S. Adams nebyli do shromáždění zvoleni), 364 naopak hájili myšlenku volnějšího svazku států s decentralizovanou státní mocí ve prospěch jednotlivých států, neboť se obávali, že by se silná ústřední vláda mohla zvrhnout v despocii. 365 Tento názorový střet byl i mezi jednotlivými státy. Návrh nové Ústavy USA, který shromáždění připravilo a převážnou většinou schválilo v září 1787, znamenal ideové vítězství federalistů: silná federální moc, reprezentovaná preziden- tem, Senátem a Sněmovnou reprezentantů, zahrnovala všechny rozhodující pravomoci a měla jednoznačnou převahu nad mocí jednotlivých států. Podmínkou nabytí platnosti nové ústavy však byla ratifikace sněmy jednotlivých států. V nadcházející kampani za ratifikaci se naplno rozhořel argumentační střet mezi federa- listy a republikány (tj. antifederalisy). Nejdůležitější argumenty obou stran byly zachyceny v časopise „Listy federalistů“, který vycházel od října 1787 do července 1788. 366 Antifederalisté se obávali rizika zneužití příliš silné federální moci a argumentovali především tím, že nová ústava zcela postrádá záruky individuálních lid- ských práv, které by vůči tomu na federální úrovni představovaly jistou bariéru; právě tyto záruky zpravidla obsahovaly jednotlivé státní ústavy (např. virginské Prohlášení práv). To byl ovšem pádný argument, který museli federalisté uznat. 367 Jinak by hrozilo, že návrh nové ústavy nebude ratifikován. Z tohoto důvodu se ústavodárné shromáždění usneslo na tom, že bez zbytečného odkladu připraví návrh Listiny práv v podobě dodatků k nové ústavě a předloží jej Kongresu, jak se také stalo v listopadu 1789. Pravděpodobně jen díky tomu byla ústava nakonec ratifikována i sněmy posledních čtyř váhajících států – New Yorkem, Virginií, Severní Karolínou a Rhode Islandem. 368 359 BALÍK, S. in: KINCL, J. a kol.: op. cit., s. 334. 360 TINDALL, G. B. – SHI, D. E.: op. cit., s. 111. BALÍK, S. in: KINCL, J. a kol.: op. cit., s. 335. 361 TINDALL, G. B. – SHI, D. E.: op. cit., s. 124-126. NEVINS, A. – COMMANGER, H. S.: op. cit., s. 90-96. 362 TINDALL, G. B. – SHI, D. E.: op. cit., s. 126. NEVINS, A. – COMMANGER, H. S.: op. cit., s. 97-98. 363 NEVINS, A. – COMMANGER, H. S.: op. cit., s. 99. 364 NEVINS, A. – COMMANGER, H. S.: op. cit., s. 98. 365 NEVINS, A. – COMMANGER, H. S.: op. cit., s. 97-100. 366 TINDALL, G. B. – SHI, D. E.: op. cit., s. 132-134. NEVINS, A. – COMMANGER, H. S.: op. cit., s. 104-105. KINDER, H. – HILGERMANN, W.: op. cit., s. 293. 367 TINDALL, G. B. – SHI, D. E.: op. cit., s. 134, 137-138. BALÍK, S. in: KINCL, J. a kol.: op. cit., s. 337. 368 TINDALL, G. B. – SHI, D. E.: op. cit., s. 134.

67