SLP 04 (2013)

cházejí z filozofie Rousseaua. Nebo obecně na zákonnost, tj. na vymezení lidských práv zákonem jako projevem „obecné vůle“ lidu, potažmo parlamentu (zde je opět vliv Rousseauova konceptu, popřípadě i pozitivisticky chápané „politické svobody“ Montesquieua). Tyto principy jsou spíše projevem etatismu , k němuž tíhla významná část francouzského obyvatelstva. 469 Kromě toho, nemalá část francouzské společnosti pokládala teror a anarchii francouzské revoluce za důsledek individualistického pojetí svobody, tj. toho primárního lidského práva, které Deklarace zaručila. Deklarace tak byla v očích řady Francouzů po revolučních zkušenostech považována za možný zdroj dezintegrace společnosti. Za druhé: Francouzská revoluce byla vedena v duchu radikálního osvícenství vý- razně protikatolicky , posléze až protikřesťansky . To kontrastovalo s katolickým nábo- ženstvím převážné části francouzského obyvatelstva i oblibou „prosté“ katolické církve především na venkově. V tomto ohledu sehrály negativní úlohu tři revoluční události (akty). Prvním bylo znárodnění majetku katolické církve dekretem z listo- padu 1789. 470 Druhým byl dekret o Občanské ústavě duchovenstva z července 1790, kterým byla francouzská katolická církev zestátněna, zrušena její podřízenost papeži a zavedena volba biskupů a kněží lidem, přičemž biskupové a kněží se stali státními úředníky. 471 Třetím pak byla dechristianizace (odkřesťanšťování) v době jakobínské diktatury: nejprve v duchu ateismu v podobě zrušení křesťanského vyznání a zavedení kultu „Rozumu“ v listopadu 1793, 472 poté z iniciativy Robespierra, který „si odjak- živa ošklivil ateismus bořící morálku“, 473 v duchu Rousseauovského deismu v podo- bě dekretu z května 1794, kterým „francouzský lid uznává existenci Nejvyšší bytosti 469 „…Deklarace souvisela s francouzskou revolucí jen nepřímo, protože do ní byla importována. Přes svou ústavní proklamaci nenabyla ve Velké francouzské revoluci praktického významu. Jakobínský stát měl mnohem blíže ke koncepci Rousseaouvě než americké.“ (KOMÁRKOVÁ, B.: op. cit., s. 115). 470 FURET, F.: Francouzská revoluce. Díl 1. , op. cit., s. 117. BALÍK, S. in: KINCL, V. a kol.: op. cit., s. 407. DUBY, G. a kol.: op. cit., s. 407-408. 471 „… právě ona Constitution civile (zásada civilního stavu pro kněží) stojí na počátku rozchodu Revoluce s církví a jejich pozdějšího nesmiřitelného nepřátelství. … celonárodní krize, již vyvolala Constitution civile , nebyla ve Francii překonána ani po celé 19. století a po většinu století následujícího. Revoluce bo- jovala proti katolické církvi, aniž se přitom úplně rozešla s katolicismem. Nemohla si připustit myšlenku demokratického sekularizovaného státu, protože měla příliš blízko k jansenistickému a galikánskému odkazu, od něhož ale byla příliš vzdálena na to, aby na jeho základě dokázala založit nový protestanti- smus. Z této bezvýchodnosti … se bez předchozího úmyslu zrodila revoluční protináboženská kultura …“ (FURET, F.: Francouzská revoluce. Díl 1. , op. cit., s. 120, 131-132, dále s. 121-122, 127-132). Dále srov.: BALÍK, S. in: KINCL, V. a kol.: op. cit., s. 407. DUBY, G. a kol.: op. cit., s. 407-408. 472 „… rozpoutání dekristianizačního hnutí. … Katolické kostely byly přeměňovány v chrámy Rozumu, Pravdy, Svobody. Konvent se od tohoto hnutí nejprve distancoval, ale poté, co zavedl revoluční ka- lendář a účastnil se zasvěcení pařížské katedrály Nôtre-Dame Rozumu při slavnosti Svobody (10. lis- topadu 1793), jej přijal za své. … S likvidací katolického kultu nastupoval kult mučedníků svobody (Lepeletiera, Marata a Chaliera). Se sklonkem roku 1793 však začal i kult mučedníků svobody, zejména uctívání Marata, ohrožovat revoluční vládu. …Dekristianizace … odcizovala revoluci rolníky úzce spja- té s tradičním náboženstvím.“ (HROCH, M. – KUBIŠOVÁ, V.: op. cit., s. 257-258). 473 FURET, F.: Francouzská revoluce. Díl 1. , op. cit., s. 208.

85