SLP 04 (2013)

moc k určení obecného blaha zpravidla zneužívaly s neblahými následky pro svobodu i blaho člověka i občana. 232 Za třetí: Rousseau koncipuje velmi svéráznou náboženskou svobodu, když ji omezuje dvěma pravidly, která ji prakticky vylučují: 233 [1] Každý občan musí pod hrozbou trestu vyhoštění veřejně uznávat v zájmu obecného blaha státem určené „občanské nábožen- ství“. 234 Toto náboženství, které je v intencích deismu (křesťanství Rousseau kategoricky odmítal 235 ), má být založeno na jednoduché víře ve „jsoucnost mocného, rozumného, dobrotivého, prozřetelného a všemohoucího božstva, budoucí život, štěstí spravedlivých, potrestání zlých, posvátnost společenské smlouvy a zákonů“. 236 [2] Vedle toho může ka- ždý občan uznávat „snášenlivé“ náboženství, jaké chce, ale jen za podmínky, že neodpo- ruje občanskému náboženství, v opačném případě jen neveřejně. 237 Vyhraněná ideologická koncepce J. J. Rousseaua se stala myšlenkovou základnou pro pozdější teorie i režimy socialistického typu s kolektivistickými a někdy i totalitní- mi rysy. 238 Jako celek nebyla v politické praxi v podstatě nikdy realizována. Některé její rysy měla během Velké francouzské revoluce vláda jakobínů v letech 1793–1794, re- prezentovaná Výborem pro obecné blaho, která se vyznačovala diktaturou a terorem. 239 Vedla tedy spíše k potlačení lidských práv než k jejich prosazení. Nicméně její (dílčí) 232 „Výbory obecného blaha ve všech dobách toho dovedly vždy zneužívat ve svůj prospěch.“ (RÖD, W.: op. cit., s. 510). 233 „(Rousseau) popřel tak základní ze všech svobod, jež byla s takovou vášní hájena lidmi reformace a stala se zdrojem všech svobod ostatních.“ (KOMÁRKOVÁ, B.: op cit., s. 109). 234 „Státu však záleží hodně na tom, aby každý občan měl náboženství, které by mu vnukalo lásku k jeho povinnostem; ale dogmata tohoto náboženství zajímají stát a jeho členy, jen pokud tato dogmata se vztahují na mravnost a na povinnosti, které ten, kdo je vyznává, je zavázán plniti vůči bližnímu. … Je to ryze občanské vyznání víry, jehož články náleží stanoviti suverénovi, ne přesně jako dogmata nábožen- ská, nýbrž jako city společenské, bez nichž není možno býti dobrým občanem ani věrným poddaným. Aniž může zavázati kohokoliv, aby v ně věřil, může vypověděti ze státu každého, kdo v ně nevěří; … jako nespolečenského, jako neschopného milovati ze srdce zákony … Když někdo, veřejně uznav tato dogmata, se chová, jako by v ně nevěřil, nechť je potrestán smrtí; dopustil se největšího ze zločinů: lhal před zákonem.“ (ROUSSEAU, J.-J.: O společenské smlouvě , op. cit., s. 154-155). 235 „Křesťanství hlásá jen otroctví a závislost. Jeho duch příliš přeje tyranii, než aby z toho vždy netěžila. Praví křesťané jsou stvořeni k tomu, aby byli otroky. Vědí to a neznepokojuje je to; tento krátký život má příliš málo ceny v jejich očích.“ (ROUSSEAU, J.-J.: O společenské smlouvě , op. cit., s. 153). 236 ROUSSEAU, J.-J.: O společenské smlouvě , op. cit., s. 154-155. 237 „Každý může nadto míti názory, jaké se mu líbí, aniž příslušelo suverénovi je znát; … Dnes, když není a nemůže býti výlučného národního náboženství, musíme trpět všechna, která jsou snášenlivá k ostatním, pokud jejich dogmata v ničem neodporují občanským povinnostem.“ (ROUSSEAU, J.-J.: O společenské smlouvě , op. cit., s. 156). 238 „Všechny egalitářské a socialistické doktríny, koncipované v 1. polovině 19. století, jsou domýšlením rousseauovských principů.“ (KOMÁRKOVÁ, B.: op. cit., s. 108). „Mnohé z Rousseaua nacházíme později i v marxismu a marxismu-leninismu.“ (KLOKOČKA, V.: op. cit., s. 40). 239 „Jakobíni budou považovat Společenskou smlouvu za svou bibli. Marat z ní bude vzrušeně předčítat na ulicích nadšeně aplaudujícímu davu. Robespierre nazve Rousseaua „vychovatelem lidstva“ … ,Není třeba bohatých ani chudých‘ , bude po Rousseauovi opakovat Saint Just.“ (TRETERA, I.: op. cit., s. 357).

46