SLP 04 (2013)

ochranu vlastnictví tím, že podmínkou vyvlastnění již nebyl zákonný základ: „Nikdo nesmí být zbaven sebe- menší částečky svého majetku, může se tak stát pouze tehdy, vyžaduje-li to nutný veřejný zájem, ale pak musí být vyvlastnění učiněno proti předběžné náhradě.“ (ostatně Robespierre odmítal Lockovo přirozenoprávní pojetí vlastnictví a přikláněl se k Rousseauvu pozitivnímu pojetí vlastnictví 458 ). Nová Deklarace stanovila též řadu nových zásad, týkajících se například práce, vzdělání a sociálních záruk, vesměs však v podobě politických proklamací bez normativního významu. Nová Ústava ani nová Deklarace nikdy nenabyly účin- nosti. 459 Vláda teroru skončila v červenci 1794 tzv. thermidoriánským převratem Robespierrových odpůrců Nové politické režimy během dalšího vývoje francouzské revoluce (tj. thermidoriánský Konvent, di- rektorium a konzulát) ani Napoleonovo císařství se k původní Deklaraci již nevrátily. V roce 1814 došlo ve Francii k obnovení monarchie a k návratu Ludvíka XVIII. na francouzský trůn. Oktrojovaná Ústavní Charta Ludvíka XVIII. z roku 1814, zavádějící omezenou konstituční monarchii, se k Deklaraci z roku 1789 z pochopitelných důvodů rovněž nevrátila. Nicméně v pozitivněprávním pojetí (tzn. s odkazem na zákonné meze) alespoň rámcově uznala nejvýznamnější subjektivní (lidská) práva, která byla Deklarací zaručena – osobní svobodu, rovnost před zákonem, svobodu náboženského vyznání, svobodu tisku a též vlastnictví, 461 které se stalo předmětem zákonné ochrany již přijetím Občanského zákoníku (Code civile) z roku 1804. 462 Francie se k Deklaraci nevrátila ani přijetím dalších ústav z roku 1830, 1848, 1852, resp. 1870. Dokonce ani republikánská ústava, přesněji řečeno tři ústavní zákony z roku 1875 , které ustavily režim III. republiky a které platily až do roku 1940, se k Deklaraci nevrátily. Dokonce se ani slovem nezmínily o (nějakých) lidských právech, která by byla v nějakém ohledu nadřazena (pozitivním) zákonům. 463 Deklarace nicméně sloužila jako vzor pro dílčí zákonné úpravy lidských a občanských práv. V zakotvení lidských a občanských práv tak ve Francii zcela převládl princip zákonnosti , který přetrval až do přijetí ústavy z roku 1958. 464 458 „Robespierre se distancoval od Lockova pojetí, že soukromé vlastnictví je vyžadováno přirozeným právem, a připojil se k Rousseauovu pojetí o pozitivním charakteru vlastnictví, čímž otevřel možnost provádět bez porušení domnělých přirozenoprávních norem modifikace vlastnického řádu, eventuálně v socialistickém smyslu.“ (RÖD, W.: op. cit., s. 536-537). 459 BALÍK, S. in: KINCL, V. a kol.: op. cit., s. 364. KLOKOČKA, V.: op. cit., s. 55-56. HROCH, M. – KUBIŠOVÁ, V.: op. cit., s. 237. 460 HROCH, M. – KUBIŠOVÁ, V.: op. cit., s. 267-269. BALÍK, S. in: KINCL, V. a kol.: op. cit., s. 361, 364. 461 FURET, F.: Francouzská revoluce. Díl 2. Ukončit revoluci. Od Ludvíka XVIII. po Julese Feryho (1815- 1880) . Praha: Argo, 2007, s. 21-22. 462 LITSCH, K. in: KINCL, V. a kol.: op. cit., s. 412. RÖD, W.: op. cit., s. 537. 463 „Instituce, které se zrodily ze zákonů z roku 1875, se vyznačovaly ještě jedním rysem …: jde o všemoc- nost, která je dána zákonodárné moci. Skutečně žádný ze zákonů, na nichž byla založena Třetí republika, neobsahuje zmínku o zásadách, například o lidských právech, která by mohla být připomínána jako nadřazená pozitivnímu zákonu, nikde také není uveden orgán pro kontrolu ústavnosti zákonů … Obě sněmovny jsou svrchované v plném slova smyslu. Jde o vítězství zástupců lidu nad vůlí lidu, o vyvrcho- lení vývoje zahájeného v roce 1789 …: tuto všemocnost zákonodárné moci a pozitivního zákona Francie plně upraví v textu své ústavy z doby po druhé světové válce. V textu z roku 1875 … je zákon nadřazen právům …“ (FURET, F.: Francouzská revoluce. Díl 2. , op. cit., s. 365). „Ústavě (z roku 1875) nepředcházelo žádné prohlášení práv, neproklamovala žádný princip.“ (DUBY, G. a kol.: op. cit., s. 572). 464 „Za Třetí a Čtvrté republiky se prosadily ve Francii právně pozitivistické koncepce a z francouzské re- voluční tradice zůstal jen princip zákonnosti, jakožto výraz vůle suverénního lidu, reprezentovaného Národním shromážděním. Celá hloubka Prohlášení, obsažená v úvodním textu, jímž se zpřítomňují ,přirozená, nezcizitelná a posvátná lidská práva‘ , zanikla v kompetenci parlamentu.“ (KLOKOČKA, V.: op. cit., s. 273). v Konventu a popravou Robespierra. 460 Osud Deklarace po francouzské revoluci

83