SLP 04 (2013)

jsou de facto vrozené, byť Voltaire výslovně odmítal Descartesovu klasickou raciona- listickou představu o existenci „vrozených idejí“. V tomto (poněkud rozporuplném) racionalistickém názoru na poznání přirozenoprávních či morálních principů je druhá odlišnost od empirické teorie J. Locka, byť se k ní Voltaire paradoxně hlásil. 175 Jako důležitý podpůrný základ pro dodržování morálních a přirozenoprávních norem ve společnosti považoval Voltaire (deisticky pojaté) „pravé náboženství“ (viz níže). Ani o Voltairovi tak nelze říci, že byl zastáncem zcela sekulární teorie přirozeného práva. V rámci rozumově pojatého přirozeného práva Voltaire zdůrazňoval zejména dva princi- py. Za prvé, svobodu projevu v názorech náboženských, světonázorových a politických jako obranu proti fanatismu a pověrám. 176 Za druhé, rovnost v právech (zejména na svo- bodu, na majetek a na ochranu zákona), kterou výslovně odlišoval od rovnosti faktické, zejména v bohatství a ve společenském postavení; faktickou rovnost považoval za omyl a chiméru. 177 Kromě rovnosti v právech a svobody projevu však z Voltairovy filozofie nelze odvodit ideje o obecné svobodě a vlastnictví coby přirozených právech každého člověka, která musí stát pouze zaručit. Tak daleko jeho přirozenoprávní myšlení nezašlo. Sekundárním hlediskemVoltaira je názor, podle něhož jediným objektivním účelem státu je zajištění obecného blaha společnosti. To se však v různých státech nutně zajišťu- je různými způsoby v závislosti na konkrétních, proměnlivých podmínkách jednotli- vých lidských společností. 178 Z tohoto důvodu různé společnosti a jejich členové (lidé) v různých podmínkách i dobách nechápou spravedlnost, resp. ony přirozenoprávní či morální principy jako stejné a neměnné (tj. absolutní), ale naopak jako relativní a proměnlivé podle konkrétních podmínek nejen v prostoru, ale i v čase. Lidé a jejich společnosti pak v konkrétních podmínkách hledají a určují obecné blaho převážně na základě pocitů . I ty dal lidem Bůh. 179 Pocity jsou tak druhým vodítkem lidského jednání. Lidské (tj. pozitivní) zákony jsou tudíž nutným kompromisem mezi lidským 175 RÖD, W.: op. cit., s. 222. TRETERA, I.: op. cit., s. 341. 176 RÖD, W.: op. cit., s. 220-221, 233. KOL. AUTORŮ: Filosofický slovník, op. cit., s. 435. „Přes svou nesmiřitelnost vůči nepravdě byl Voltaire rozhodným zastáncem moderního principu toleran- ce. Často bývají citována jeho slova, která adresoval svému filosofickému odpůrci: ,Nesouhlasím s jediným Vaším slovem, nicméně budu do krve hájit Vaše právo, abyste je směl provést.‘ “ (TRETERA, I.: op. cit., s. 342, bez odkazu na konkrétní zdroj citace). 177 W. Röd cituje Voltaira: „… ,na naší neblahé zeměkouli to není jinak možno, než že pospolitě žijící lidé musí být rozděleni na dvě třídy‘ – totiž na třídu bohatých, kteří poroučejí, a na třídu chudých, kteří slouží. … ,Ti, kteří tvrdí, že jsou si všichni lidé rovni, vyslovují tu největší pravdu, pokud tím míní to, že všichni lidé mají stejné právo na svobodu, na majetky na svých statcích, na ochranu ze zákona. Velmi by se ale mýlili, kdyby se domnívali, že si lidé musí být rovni také v tom, co vykonávají, neboť takovými nejsou již kvůli svým vlohám.‘ … ,Pokládám za správné, aby někteří učili děti číst, psát a počítat; ale velká masa, zejména děti lidí pracujících rukama, by měla umět jen obdělávat pole, protože na dvě stě až tři sta chudých stačí jen jeden písař.‘ “ [RÖD, W.: op. cit., s. 232-233, s odkazem na: VOLTAIRE, F.-M.: Œuvres complètes de Voltaire, Nouv. Édit., conforme pour le texte à l’édition de Beuchot . Vyd. L. Moland, Paris 1877-1882 (reprint Nendeln 1967), XVIII, 475; XII, 134; XIX, 111].

178 RÖD, W.: op. cit., s. 231. 179 RÖD, W.: op. cit., s. 231.

38