SLP 04 (2013)

dotýká unijního práva, připadá v úvahu i zapojení soudů evropských, byť ve většině případů toto předpokládá součinnost s vnitrostátním soudem, který je jediný oprávněn klást předběžné otázky týkající se výkladu a platnosti ustanovení evropského práva. 12 Výše popsaný systém, jehož každá jednotlivá složka zlepšuje vynutitelnosti práva, se však ve svém celku stává dysfunkční, minimálně s ohledem na časovou náročnost takovéhoto procesu. Vzhledem k tomu, že soudní rozhodnutí je pouze výjimečně ome- zováno lhůtami, nárůst počtu případů vede zejména u vrcholných soudních instancí k neúměrnému prodlužování řízení. M. Bobek poukazuje na klasickou zásadu: „pomalá spravedlnost je odepřená spravedlnost“ 13 a pokračuje: „Rozhodnutí soudu posledního stupně, které přichází několik let po zahájení soudního řízení, je zbytečné. Společenská potřeba autoritativního urovnání sporů totiž byla nahrazena jinak a konečné rozhod- nutí se stává zbytečnou deklarací o tom, co bylo pravděpodobně právem před lety.“ 14 S uvedeným názorem nemusíme zcela souhlasit, zejména v případech, kdy účastníkovi či účastníkům jde navzdory délce řízení o autoritativní deklarování právního stavu, k němuž je příslušný pouze soud. Pravdou však je, že v jistých případech může s ros- toucí délkou řízení zájem na autoritativním řešení sporu převážit nad uplatňováním práva na soudní ochranu prostřednictvím využívání opravných prostředků. Český soudní systém je obecně založen na dvouinstančním řízení, vlivem široké při- jatelnosti mimořádných opravných prostředků se prosazuje stále více pohled na naše soudní řízení jako na trojinstanční. Je však třeba připomenout, že fakticky řízení pro- bíhá jako čtyř- i víceinstanční, 15 k čemuž lze mít kromě praktických rovněž námitky teoretické. Základní otázkou totiž je, z čeho vychází předpoklad, že soud ve třetí či čtvrté instanci rozhodne kvalitněji, lépe, než např. soud odvolací ? Mohlo by se zdát, že důvodem víceinstančního systému v České republice je fakt, že různé soudy zkoumají různé aspekty případu, např. Ústavní soud kontroluje pou- ze soulad právního aktu (individuálního nebo normativního) s ústavním pořádkem. Argument proti této tezi však je, že systém obecné justice v České republice je založen na zásadě, že soud zná právo, musí tedy aplikovat veškeré platné právo, které se na daný případ vztahuje, ať již se jedná o právo zákonné, ústavní nebo o mezinárodní smlouvy. Je zřejmé, že jakákoliv lidská činnost, soudní rozhodování nevyjímaje, nemůže být prosta omylů. Rakouský filosof Karl Popper považuje eliminaci chyb a omylů za vý- znamný prvek lidského poznávání světa, neboť na základě logických pravidel je člověk před soudem odvolacím či dovolacím.“ – viz BOBEK, M.: Curia ex machina; o smyslu činnosti nejvyšších a ústavních soudů. Právní rozhledy , č. 22, 2006, s. 12. 12 Strana sporu přesto může fakticky vynutit položení předběžné otázky vnitrostátním soudem, pokud se jedná o soud, jehož rozhodnutí nelze napadnout opravnými prostředky podle vnitrostátního práva – viz článek 267 odst. 3 Smlouvy o fungování Evropské unie. K takovýmto situacím v České republice dochází. Za upozornění na tuto skutečnost děkuji J. Ondřejkové. 13 BOBEK, M.: op. cit., s. 2. 14 Ibid. 15 Ibid., s. 9.

95