SLP 04 (2013)

Ježíšovského křesťanství a zdroj sporů, hlásal „pravé náboženství“, tj. náboženství, které je v souladu s rozumem a (rozumem poznatelnými) morálními principy, a které je tu- díž obecné pro všechny (rozumné) věřící. 186 Hlásal víru v „Nejvyšší bytost“, která stvo- řila svět a stanovila jeho řád a která také odměňuje a trestá nesmrtelnou lidskou duši; 187 do chodu (jednou stvořeného) světa však již více nezasahuje. 188 Jeho náboženství bylo především morálkou se zřetelně praktickým významem pro výchovu dobrého člověka a bylo nedílně spjatou s metafyzickou odpovědností člověka. 189 V tomto směru je jeho (byť deistické) pojetí náboženství podobné křesťanské etice J. Locka. Lze však shrnout, že ani Voltairovo (nepříliš jednoznačné, spíše racionalistické a mírně relativistické) pojetí přirozeného práva nemělo přímý vliv na vytvoření konceptu lid- ských práv. Významně však ve Francii přispělo k příznivému myšlenkovému prostředí, v němž byla později v roce 1789 přijata Deklarace práv člověka a občana. Klíčové byly v tomto směru tyto Voltairovy ideje: svoboda projevu, světonázorová tolerance a deis- mus spojený s útočným protikatolickým, potažmo protikřesťanským obsahem. J. J. Rousseau V poměrně výrazném protikladu vůči přirozenoprávní teorii J. Locka koncipuje stát a přirozená práva člověka Jean-Jacques Rousseau (1712–1778) ve svých „Rozpravách“ 190 (zejména v „Rozpravě o původu a příčinách nerovnosti mezi lidmi“ 191 ) a především ve svém nejslavnějším díle „O společenské smlouvě“. 192 Podle Rousseaua byli lidé v dobách před zřízením států (tj. v „přirozeném stavu“ či „přírodním stavu“ ) 193 svobodní a rovní, 194 což jsou dva základní atributy lidské bytosti, které Rousseau chápe jako (subjektivní) přirozená práva, přičemž někdy v této souvis- losti dokonce výslovně používá i výrazu „lidská práva“. 195 Jiná přirozená práva člověka, 186 RÖD, W.: op. cit., s. 228-229. 187 W. Röd cituje Voltaira: „Žádná společnost nemůže existovat bez spravedlnosti; hlásejme proto spra- vedlivého Boha. Zatímco zákon státu trestá známé zločiny, hlásejme Boha, který bude trestat neznámé zločiny. Filozof může být spinozistou, když chce – ale státník nechť je theistou. … Kdyby Bůh neexis- toval, museli bychom jej vymyslet.“ (RÖD, W.: op. cit., s. 229-230, s odkazem na: VOLTAIRE, F.-M.: Œuvres complètes de Voltaire, Nouv. Édit., conforme pour le texte à l’édition de Beuchot , op. cit., XXVIII, 243; XXIX, 10; X, 403). „Rousseaovi (Voltaire) vytknul, že v Bohu neviděl odměňujícího a trestající stvořitele lidí …“ (RÖD, W.: op. cit., s. 227, s odkazem na: VOLTAIRE, F.-M.: Œuvres complètes de Voltaire, Nouv. Édit., conforme pour le texte à l’édition de Beuchot , op. cit., XXVI, 27 ) . 188 NICOLA, U.: op. cit., s. 340. 189 RÖD, W.: op. cit., s. 220, 228-229. 190 ROUSSEAU, J.-J.: Rozpravy. Praha: Nakladatelství Svoboda, 1989. 191 ROUSSEAU, J.-J.: Rozpravy , op. cit., s. 75-168. 192 ROUSSEAU, J.-J.: O společenské smlouvě neboli o zásadách státního práva. Reprint původního vydání Právnického knihkupectví a nakladatelství V. Linhart v Praze z roku 1949. Dobrá Voda: Aleš Čeněk, 2002. 193 RÖD, W.: op. cit., s. 502-504. 194 KLOKOČKA, V.: op. cit., s. 39. TRETERA, I.: op. cit., s. 356-357. 195 „Člověk se narodil svoboden a všude je v okovech. … Nejstarší a jedině přirozená společnost jest spo- lečnost rodiny. … Rodina je tedy, chcete-li, prvním vzorem státní společnosti, hlava státu je obrazem

40