SLP 04 (2013)

zuli, jakýsi zárodek pozdějšího německého ústavního konceptu „omezení omezení“: 428 „Zákon nemá právo zakazovat jiné než společensky škodlivé činy.“ Tato omezovací klauzule však byla poměrně obecná a neurčitá, a tedy slabá na to, aby zabránila fak- tickému splynutí konceptu (nadpozitivních) přirozených práv s principem (pozitivní) zákonnosti – légalité . Toto poněkud zúžené pojetí bylo konstrukční slabinou francouz- ské Deklarace coby ústavního zákona. Ve větě druhé pak článek 5 zakotvuje klasickou ústavní zásadu legální licence, která je vyjádřením obecné svobody v zákonném smys- lu: „Ničemu, co není zákonem zakázáno, nesmí být bráněno, a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon nenařizuje.“ Obecná svoboda člověka je pak konkretizována výslovným zakotvením některých dílčích (zvláštních) svobod a dále podrobnou úpravou záruk osobní svobody, respekti- ve záruk týkajících se trestního řízení. Články 10 a 11 zakotvují svobodu projevu, svobodu tisku a náboženskou svobodu. Článek 10 je zakotvuje negativně: „Nikdo nesmí být pronásledován pro své názory, včetně náboženských, nenarušuje-li jejich projevem veřejný pořádek stanovený záko- nem“. Článek 11 je zakotvuje pozitivně: „Svoboda šíření myšlenek a názorů je jedním z nejcennějších práv člověka; každý občan je tudíž může svobodně vyslovovat, psát a tisknout, odpovídá však za zneužití této svobody v případech stanovených zákonem. Ústavní úprava mezí těchto svobod (práv) je založena na kombinaci formálního hle- diska zákonnosti a materiálních hledisek „veřejného pořádku“, respektive „zneužití“ práva. Vznešené označení svobody šíření myšlenek a názorů za „jedno z nejcennějších práv člověka“ nese zřejmý Voltairův odkaz. V článcích 7 až 8 jsou zakotveny zásady (formální) zákonnosti trestního práva hmot- ného i procesního: zásada nullum crimen sine lege , zásada nulla poena sine lege , zákaz retroaktivity trestních zákonů, zásada zákonnosti trestního řízení, včetně zásady zákon- nosti příkazů k zatčení obviněných. Záruka soudního příkazu k zatčení obviněných v podobě britského Habbeas Corpus Act z roku 1679 429 však do Deklarace převzata nebyla. 430 Tyto články, jakož i článek 9 věta druhá, zároveň zakotvují i zásady, které zaručují jisté materiální meze při zatýkání obviněných a při ukládání trestů, tj. zásadu přiměřenosti při zatýkání („veškerá tvrdost, která není při zatýkání … osoby nezbytná, musí být zákonem přísně stíhána“) a zásadu subsidiarity trestní represe („zákon nesmí stanovit jiné tresty než nezbytné a zjevně nutné“). Článek 9 věta první pak zakotvuje zásadu presumpce neviny.

428 KLOKOČKA, V.: op. cit., s. 279. 429 BALÍK, S. in: KINCL, V. a kol.: op. cit., s. 323.

430 „Konstituanta sice nedospěla až k zásadě habbeas corpus , zákazu zatknout občana bez soudního příkazu, jenž byl v té době striktně uplatňován v Anglii, nicméně zakázala – na základě propracovaného systému garancí – svévolné zatýkání a zadržování. Občan stíhaný spravedlností tak již nemohl být neodůvodněně šikanován.“ (DUBY, G. a kol.: op. cit., s. 423).

79