SLP 04 (2013)

va byl Locke ovlivněn fyzikou i filozofií svého současníka i přítele I. Newtona, jehož pojetí fyzikálních zákonů bylo podobné (viz výše díl 3.1 této kapitoly). 93 V rámci přirozeného práva na svobodu Locke speciálně zdůrazňoval svobodu ná- boženské víry a světonázoru (a s tím spjatou povinnost náboženské tolerance ), 94 a to především mezi jednotlivými vyznáními (konfesemi) v rámci křesťanství, ale dokonce i vůči jiným než křesťanským náboženstvím. 95,96 Svoboda náboženství či světonázoru a tolerance však podle Locka platí jen při splnění dvou podmínek. Za prvé, platí jen pro mravná, mírumilovná a snášenlivá náboženství, jejichž církve i členové dodržují zá- kony státu a „neusilují o vládu nad druhými“; 97 z tohoto důvodu byl Locke nedůvěřivý vůči katolíkům, což však bylo zjevně dáno především historickými okolnostmi, ve kte- rých byla tehdejší Evropa a hlavně Anglie po „slavné revoluci“ roku 1688. Za druhé, proklestil cestu pro zjevení, zháší světlo obou …“ (LOCKE: Esej o lidském chápání, op. cit., s. 737-738). Dále: TRETERA, I.: op. cit., s. 282-283. JOHNSON, P.: Dějiny křesťanství , op. cit., s. 315). I. Tretera vysvětluje: „Rozum a víra nejsou (u Locka) v protikladu.“ (TRETETA, I.: op. cit., s. 283). W. Röd upřesňuje: „Locke … nechtěl víru v žádném případě identifikovat s rozumovým poznáním. To by bylo podle jeho názoru nepřiměřené, protože víra by potom byla úplně zbytečná.“ (RÖD, W.: op. cit., s. 80-81). 93 RÖD, W.: op. cit., s. 39. P. Johnson píše: „Domníval se (Locke), že newtonovská fyzika učinila stvořitele za nevyhnutelnou. Čistě hmotné příčiny ,by nikdy nemohly vytvořit takový řád, harmonii a krásu, jež lze v přírodě nalézt‘.“ [JOHNSON, P.: Dějiny křesťanství , op. cit., s. 314, s odkazem na: LOCKE, J.: O rozumnosti náboženství (správně: křesťanství) , 1695]. 94 RÖD, W.: op. cit., s. 79. KOMÁRKOVÁ, B.: op. cit., s. 103. „Tolerance k těm, kdo mají odlišné názory v otázkách náboženství, je natolik v souladu s Evangeliem a rozumem, že je děsivé, jak v tak jasném světle mohou být lidé slepí.“ (LOCKE, J.: Dopis o toleranci, op. cit., s. 46). I. Tretera vysvětluje: „Ve vztahu státu k náboženství má být (podle Locka) tolerance naprostá, pokud jde o vyznávání a vyučování jakýchkoli spekulativních dogmat.“ (TRETERA, I.: op. cit., s. 282). 95 „A pokud jde o ostatní praktická (náboženská – pozn. P.S.) učení, přestože nejsou prosta omylu, není důvodu, aby církve, které jim vyučují, nebyly tolerovány, pokud neusilují o vládu nad druhými nebo o občanskou beztrestnost. … Vskutku, aby pravdu řekl, … ani pohan, mohamedán nebo žid by neměli být vyloučeni ze státního společenství kvůli svému náboženství. Evangelium nic takového nepřikazuje.“ (LOCKE, J.: Dopis o toleranci, op. cit., s. 83, 87). „Žádný člověk by neměl být zbaven svých pozemských statků kvůli náboženství. Dokonce ani Američa- né, poddaní křesťanskému panovníkovi, by neměli být oloupeni o život nebo majetek proto, že nepři- jmou křesťanské náboženství. Věří-li, že se zalíbí Bohu rituály svých předků a budou spaseni, měli by být ponecháni sami sobě a Bohu. … Pokud žid nevěří, že Nový zákon je slovo Boží, nemění tím žádná občanská práva. Jestli má pohan pochybnosti o Starém i Novém zákoně, nemá být proto trestán jako bezectný občan.“ (LOCKE, J.: Dopis o toleranci , op. cit., s. 71). 96 K opačnému názoru však poněkud překvapivě dospěl W. Röd: „Lockův postulát tolerance neplatí pro libovolné světonázorové postoje, nýbrž pouze pro vzájemný vztah křesťanských konfesí.“ (RÖD, W.: op. cit., s. 79). 97 „… úředník by neměl tolerovat žádná (náboženská – pozn. P. S.) učení neslučitelná s lidskou společností a odporující dobrým mravům, jež jsou pro zachování občanské společnosti nezbytné.“ (LOCKE, J.: Dopis o toleranci, op. cit., s. 80, dále s. 83).

23