SLP 04 (2013)

poklad pro svobodu ve společnosti. Tato koncepce byla vzorem především pro Ústavu USA z roku 1787 a pro 1. francouzskou ústavu z roku 1791. F. M. Voltaire Jistý kompromis mezi přirozenoprávním pojetím J. Locka na jedné straně a konzer- vativním sociologickým a pozitivistickým pojetím Ch. L. de Montesquieua na druhé straně představuje koncepce Françoise Marie Voltaira (1694–1778). Jeho filozofie není ucelená ani původní (své ideje přebíral zejména od I. Newtona, J. Locka a anglických deistů), 166 navíc se vyznačuje obsahovou nejednoznačností a rozporuplností. 167 V práv- ně-filozofické literatuře proto zpravidla ani nebývá příliš citována. Jeho výjimečnost však spočívala v brilantním literárním stylu, humoru a ironii. 168 Pro dokreslení osví- cenských teorií přirozeného práva a jejich vztahu k náboženství je zajímavá, a to i pro- to, že Voltaire byl ve své době jednoznačně nejvlivnějším osvícenským filozofem, jehož duchovní odkaz prostoupil Velkou francouzskou revolucí. 169 Voltaire přistupuje k přirozenému právu ze dvou hledisek . Primárně z racionalistic- kého hlediska, sekundárně ze sociologického hlediska. Ústředním prvkem Voltairovy filozofie je důraz na lidský rozum . 170 To je nejcennější dar, který dostali všichni lidé od Boha. Díky němu jsou schopni poznat a určit dobro a zlo, spravedlnost a nespravedlnost, a z toho plynoucí obecné morální a přirozenopráv- ní principy ; 171 mezi nimi Voltaire zřetelně nerozlišoval. Ty jsou společné všem lidem, neboť se rodí společně s lidským rozumem. Lze je chápat jako přirozené právo. 172 Podle Voltaira přirozenoprávní či morální principy nepocházejí přímo od Boha, ale z lidské- ho rozumu, byť lidský rozum jako takový pochází od Boha 173 (v tomto názoru je první odlišnost od teorie J. Locka). Navíc, lidé je nepoznávají empiricky, tedy na základě zkušeností, ale v zásadě jen racionálně, jak se rozvíjí jejich rozum. 174 V tomto směru 166 TRETERA, I.: op. cit., s. 341. RÖD, W.: op. cit., s. 220. 167 „Voltairovu osobnost nelze adekvátně popsat, nevezmeme-li v úvahu napětí a rozpory, jež pro ni byly charakteristické.“ (RÖD, W.: op. cit., s. 219). 168 TRETERA, I.: op. cit., s. 342. NICOLA, U.: op. cit., s. 344. 169 „ ,Jmenovat Voltaira, znamená charakterizovat celé 18. století, ‘ napsal Victor Hugo. … Francouzská revo- luce se … právem k Voltairovi přihlásila jako ke svému duchovnímu předchůdci a Voltairovy ostatky byly v roce 1791 slavnostně převezeny do Panthéonu.“ (TRETERA, I.: op. cit., s. 340, bez odkazu na konkrétní zdroj citace). „Žádný filozof osvícenství neměl takový vliv v širokých kruzích vzdělanců jako Voltaire …“ (RÖD, W.: op. cit., s. 216). 170 KOL. AUTORŮ: Filosofický slovník, op. cit., s. 435. 173 „Podle jeho (Voltairova) názoru zařídil totiž Bůh lidský rozum tak, aby v průběhu svého rozvoje dospíval nutně k určitým morálním zásadám, jež jsou tudíž u všech lidí stejné. … Toto přesvědčení je ve zcela jasném protikladu k Lockovu odmítání vrozených morálních zásad … Voltaire sice odmítal ,chimérické vrozené ideje‘ , ale když se domníval, že nám Bůh dal rozum, který nás učí, že máme být spravedliví atd. …, pak to zcela odpovídá Descartovu a Leibnizovu innatismu.“ (RÖD, W.: op. cit., s. 223-224). 174 RÖD, W.: op. cit., s. 231. 171 RÖD, W.: op. cit., s. 223, 231. 172 RÖD, W.: op. cit., s. 223, 231.

37