SLP 04 (2013)

Montesquieu tedy ve své teorii vychází z „přirozených zákonů“, tzn. z přirozeného práva. Vliv „jeho“ přirozeného práva má však pro právo lidské (tj. pozitivní) velmi omezený význam, a to ze dvou důvodů: Za prvé: Obsah přirozeného práva chápe Montesquieu značně úzce a neurčitě jen jako souhrn čtyř základních lidských pudů, které zřejmě lze při určité variantě výkladu (resp. úhlu pohledu) chápat i jako (objektivní) normy, tj. pravidla lidského chování – zákazy a příkazy. Není však jasné, zda je takto opravdu chápal i sám Montesquieu. 144 Nicméně pokud je budeme takto chápat, lze z některých z nich odvodit i odpovídající (subjektivní) práva ostatních lidí. V tomto směru lze z prvního přírodního zákona zacho- vání míru odvodit (subjektivní) práva ostatních lidí na život, nedotknutelnost, osobní svobodu a snad i vlastnictví. Ze zbývajících tří přírodních zákonů by snad bylo možné odvodit právo založit rodinu a právo se sdružovat. Montesquieu však žádná taková (sub- jektivní) přirozená práva nikde výslovně nezmínil a zřejmě je ani neměl na mysli. 145 Za druhé: Pozitivní právní řády jednotlivých států, byť mají tyto čtyři přirozené zákony co do podstaty (ale právě a jen co do podstaty) obecně respektovat, jsou (přes- něji řečeno: musí být) proměnlivé v závislosti na konkrétních podmínkách daných lidských společností. Jiné jsou proto v despociích, jiné v monarchiích, jiné v aristo- kraciích a jiné v republikách, jiné v Anglii, jiné ve Španělsku, jiné v Benátkách, jiné v Rusku, jiné v Persii a jiné v Číně. 146 Odlišnosti, které jsou mezi nimi, mohou být značné, jsou však nezbytným (a tudíž i správným) důsledkem odlišností ve specifickém „duchu zákonů“ toho či onoho státu. Za jeden z určujících faktorů považuje formu státu (tj. republiku, monarchii, nebo despocii), 147 přičemž za určující faktor pro formu státu pak pokládá zejména velikost státního území. 148 V důsledku toho je ovšem reálný obsah „přirozených zákonů“ v jednotlivých státech velmi relativní. U Montesquieua je 144 „Montesquieu formuloval tyto ,zákony‘ takovým způsobem, že není snadné poznat, zda měl na mysli normy nebo původní pohnutky lidské přirozenosti.“ (RÖD, W.: op. cit., s. 212). K. Eliáš se domnívá, že je jako normy nechápal: „Montesquieu nechápe zákony jako příkazy a záka- zy, ale zcela nově na ně pohlíží jako na ,nutné vztahy, které vyplývají z povahy věci‘.“ (ELIÁŠ, K. in: MONTESQUIEU, CH.: op. cit., předmluva). 145 „Myšlenka apriorních lidských práv je všakMontesquieuovi vzdálena. Neodpovídá jeho způsobumyšlení, které je induktivní a těží obecné pravdy z pozorování zákonitostí lidského života.“ (KOMÁRKOVÁ, B.: op. cit., s. 111). 146 MONTESQUIEU, CH.: op. cit., s. 40-62, 262-275, 314-365. 147 MONTESQUIEU, CH.: op. cit., s. 40-51, 74-105. „Ve státech monarchických a despotických nikdo netouží po rovnosti; to nepřijde nikomu ani na mysl; každý se snaží, aby byl výše než druhý. Nejnižší třídy touží se vysvoboditi, jen aby byli pány druhých.“ (MONTESQUIEU, CH.: op. cit., s. 76). Dále: KOMÁRKOVÁ, B.: op. cit., s. 110-111. 148 „Stát monarchický musí být prostředně velký. Kdyby byl malý, přetvořil by se na republiku. … Veliká říše nutně vyžaduje od toho, kdo vládne, despotickou autoritu. … Jestliže přirozeným důsledkem malé rozlehlosti je zřízení republikánské, u států střední velikosti zřízení monarchické a jestliže veliké státy musí být ovládány despotou, je důsledek toho ten, že je nutno udržovat stát v takových rozměrech, v jakých už je, aby to odpovídalo zásadám vlády tam zřízené, a že se zřízení státní změní, jakmile se stát zmenší nebo zvětší.“ (MONTESQUIEU, CH.: op. cit., s. 159-160).

34