SLP 04 (2013)

vším dvěma charakteristickými rysy 302 – [1] výrazným a v Evropě nevídaným sklonem ke svobodě, neohroženosti, entusiasmu, individualismu 303 a disentismu (tj. přirozenou tendencí k odporu proti každé formě „zotročování rozumu i ducha“, až k rebelii) 304 a [2] silným a všeobecně převládajícím odhodláním („svatým posláním“) vybudovat coby „vyvolený národ“ v Novém světě „nový Izrael“, který bude „novými nebesy a no- vou zemí, domovem spravedlnosti“ 305 (toto odhodlání bylo navíc posilováno opti- mistickou vírou ve „šťastný osud“, 306 jenž je Američanům předurčen, tj. vírou, která měla zdroj v puritanismu, potažmo v učení Jana Kalvína o predestinaci). Američtí protestanti obecně a puritáni („poutníci“) zvláště tak hledali v Novém světě svobodu před útlaky Starého světa. Toto vizionářské, takřka Mojžíšovské pojetí svobody americ- kých kolonistů má proto bytostně náboženské (biblické) ideové zdroje, které jsou zcela American Politics, s. 153; J. Bryce, The American Commonwealth (London, Macmillan, 1891), vol. 2, s. 599]. 302 „Americký protestantismus se odlišuje od evropského protestantismu, což platí zejména pro anglikánskou a luteránskou konfesi, které daly vzniknout etablovaným církvím. Této odlišnosti si povšiml Edmund Burke, když srovnával strach, úctu, oddanost a pokoru, které projevovali Angličané vůči politickým a náboženským autoritám, s ,neohroženým duchem svobody‘ , jenž byl vlastní Američanům. Tento duch měl podle jeho mínění kořeny v bytostně americké odrůdě protestantismu.“ [HUNTINGTON, S. P.: Kam kráčíš, Ameriko? , op. cit., s. 72, s odkazem na: E. Burke, Reflections on the Revolution in France (Chicago, Regnery, 1955), s. 125-26 a „Speech onMoving Resolutions for Conciliation with the Colonies“, in Ross J. S. Hoffman and P. Levack (eds.), Burke’s Politics (New York: Knopf, 1949), s. 69-71]. 303 „Protestantská kultura učinila z amerického národa nejindividualističtější národ na světě.…Protestantský důraz na osobní zodpovědnost stojí rovněž v pozadí amerického evangelia úspěchu a amerického ideálu člověka, který se vlastním úsilím vypracoval až na vrchol (selfmademan).“ (HUNTINGTON, S. P.: Kam kráčíš, Ameriko? , op. cit., s. 77). „A je třeba také se zmínit o silném duchu osobní podnikavosti, který se projevoval v koloniích, a o indi- vidualismu, vždy silném v Anglii a zejména zvýšeném pod tlakem života v bohaté, ale divoké a nevyvi- nuté zemi.“ (NEVINS, A. – COMMANGER, H. S.: op. cit., s. 50). 304 S. Huntington cituje E. Burkeho: „Veškerý protestantismus, a to včetně toho nejvlažnějšího a nejpa- sivnějšího, je ve své podstatě disentem. Avšak náboženství převládající v našich (britských) severních koloniích je umocněno formou principu rezistence: je to disentismus disentu (rozkol opozice), protes- tantismus protestantismu.“ [HUNTINGTON, S. P.: Kam kráčíš, Ameriko? , op. cit., s. 72, s odkazem na: E. Burke, Reflections on the Revolution in France, op. cit., s. 125-26, a „Speech on Moving Resolutions for Conciliation with the Colonies“, op. cit., s. 69-71]. 305 „V sedmnáctém a osmnáctém století líčili Američané svou světodějnou úlohu v Novém Světě z biblic- kého hlediska. Považovali se za ,vyvolený národ‘ , který ,bloudil v pustině‘ , aby vybudoval ,nový Izrael‘ nebo ,nový Jeruzalém‘ tam, kde se bezpochyby nacházela ,země zaslíbená‘. Amerika měla být ,novými nebesy a novou zemí, domovem spravedlnosti‘ , Boží vlastí.“ [HUNTINGTON, S. P.: Kam kráčíš, Ameriko? , op. cit., s. 71-72, s odkazem na: S. Bercovitch, The Puritan Origins of the American Self (New Haven: Yale University Press, 1975), s. 144 an.; Hastings, The Construction of Nationhood, s. 74-75; Morone, „The Struggle for American Culture“, s. 426]. „Druhou základní (americkou) ideou byl pocit, že americký lid má zvláštní poslání, že má před sebou budoucnost, kterou nemůže dosáhnout jiný národ. Všeobecné bohatství, energie lidu, ovzduší svobody vštípily Američanům svěží optimismus plný naděje a výbojnou sebedůvěru. … Nová země se stala zemí zaslíbenou, zemí naděje, zemí širších obzorů.“ (NEVINS, A. – COMMANGER, H. S.: op. cit., s. 51). 306 „Idea šťastného osudu byla jednou z hlavních hybných sil rychlého rozšíření amerického lidu po celé pevnině.“ (NEVINS, A. – COMMANGER, H. S.: op. cit., s. 51).

56