SLP 04 (2013)

Závěr Cílem tohoto příspěvku nebylo podat detailní a vyčerpávající výklad problematiky racionalizace zdravotních služeb, ale spíše formulovat názory pro další diskuzi o na- depsaném tématu. Příspěvek vede k závěru, že právo na zdravotní péči není právem absolutním a občany přímo vymahatelným a že možnost realizace tohoto práva vždy souvisí s ekonomickými možnostmi daného státu. Pak ale ani racionalizace, vedoucí k omezení práva jednotlivce na přístup ke konkrétní zdravotní péči, v oblasti vyna- kládání veřejných prostředků na zdravotní péči, nemůže být považována bez dalšího za protiústavní či nezákonnou. Stát ji ovšem musí provádět dle principů zákazu diskri- minace, prospěšnosti a distributivní spravedlnosti; jak – to je další a nutno říci stěžejní otázka. Zdravotní péče, zejména je-li hrazena z veřejných prostředků, má rovněž významný sociální rozměr. Je pak otázkou, nakolik má být sociální povaha této péče vyjádřena spíše v tom, že člověk má právo na úhradu nákladů veškeré zdravotní péče, kterou potřebuje, anebo jen té, která svými náklady a svou povahou je pro něj sama vážným sociálním problémem, anebo je alespoň způsobilá takový problém založit. Konkrétně – má být součástí péče, hrazené z veřejných zdrojů, také léčba nachlazení, anebo může být takové onemocnění z úhrady vyloučeno v zájmu úhrady nových postupů a léků pro více pacientů? A konečně – nakolik je možné připustit nezbytnost vnitřní regulace systému ve- řejného financování zdravotní péče, a to i cestou racionalizace péče, jak je v tomto příspěvku pojímána, a současně popírat právo člověka uhradit si péči, překračující rámec této regulace?

111