SLP 04 (2013)

opak smyslem existence státu není zajištění sociálních (materiálních) jistot člověku. Tato idea je blízká protestantskému, respektive kalvinistickému (puritánskému) pojetí, které je založeno [1] na významu a primátu jednotlivce-křesťana a jeho víry ve vzta- hu k církvi, respektive [2] na osobní, individuální odpovědnosti jednotlivce-puritána za svůj životní úspěch (viz též kapitola 4 níže). Za čtvrté, právo na odpor : Lockova teorie o právu na odpor proti panovníkovi, který porušuje přirozená práva člověka, vykazuje podobné znaky s Kalvínovým učením o právu na odpor „vyvolených“ křes- ťanů proti nepravému (tzn. „zavrženému“, zejména katolickému) panovníkovi (viz též kapitola 4 níže). Francouzská osvícenská filozofie Francouzští osvícenští filozofové , kteří se zabývali právně-filozofickými otázkami, o myšlence subjektivních přirozených práv každého člověka, která by musel stát a jeho pozitivní právo pouze zaručit a která by pocházela koneckonců od Boha, příliš neu- važují. Opírají se sice o pojem „přirozeného práva“, nicméně obsahově jím vesměs rozumí něco poněkud odlišného. V tomto směru jsou významné teorie Ch. L. de Montesquieua, F. M. Voltaira a J. J. Rousseaua. Ch. L. de Montesquieu Charles Louis de Montesquieu (1689–1755) se ve svém stěžejním díle „O duchu záko- nů“ 133 o nějakých přirozených právech člověka v uvedeném smyslu nezmiňuje. Ve svých úvahách nicméně vychází z „přirozených zákonů“ a odlišuje je od „pozitivních zákonů“. „Přirozené zákony“ jsou podle něj pravidla, která vyplývají z přirozené povahy lidské bytosti, a která tudíž vznikla a uplatňovala se mezi lidmi již v době před vznikem lidské společnosti a státu. Chápe je ovšem velmi obecně a neurčitě v podstatě jako základní lidské pudy či emoce, které nicméně mají jistý normativní význam pro lidské chová- ní. 134 Podle něj jsou (právě a jen) čtyři přirozené zákony: [1] pravidlo zachovávat mír, a tedy zákaz napadat ostatní lidské bytosti; [2] pravidlo uspokojovat základní lidské potřeby, zejména si opatřovat potravu; [3] pravidlo vyhledávat své bližní, zejména pří- slušníky opačného pohlaví; a [4] pravidlo sdružovat se s ostatními ve společnosti. 135 V jisté souvislosti s těmito přirozenými zákony Montesquieu letmo zmiňuje i princip spravedlnosti, kterým se prý řídily vztahy mezi živými tvory ještě před vznikem státu a pozitivního zákona. 136 Ačkoli Montesquieu výslovně neřadí spravedlnost mezi při- rozené zákony, je zřejmé, že mezi ní a přirozenými zákony vidí obsahovou vazbu. 137 133 MONTESQUIEU, CH.: O duchu zákonů. Reprint původního vydání Právnického knihkupectví a na- kladatelství V. Linhart v Praze z roku 1947. Dobrá Voda: Aleš Čeněk, 2003. 134 „Přede všemi zákony nutno jmenovati zákony přirozené, které se takto nazývají, protože vyplývají jenom z utváření naší bytosti. Abychom je dobře poznali, musíme si všimnouti člověka v době, než se utvářely společ- nosti lidské. Zákony přirozené budou pak ty, které by vznikly za tohoto jeho stavu. (MONTESQUIEU, CH.: op. cit., s. 35-36). RÖD, W.: op. cit., s. 211. KOMÁRKOVÁ, B.: op. cit., s. 110.

135 MONTESQUIEU, CH.: op. cit., s. 35-37. 136 MONTESQUIEU, CH.: op. cit., s. 34. 137 RÖD, W.: op. cit., s. 211.

32