SLP 06 (2014)

(rysů), jako je pohlaví, rasa, barva pleti či národnost, popřípadě etnikum. Nová práv- ní privilegia jsou přitom stanovena formou vrchnostenských právních aktů (ústavních zákonů, běžných zákonů, nařízení orgánů výkonné moci či soudních precedentů), a to kogentně ve veřejném zájmu, potažmo v zájmu údajně fakticky diskriminovaných menšin. Iniciátoři a tvůrci těchto právních norem přitom vycházejí z domněnky, že nižší sociální nebo ekonomické postavení příslušníků určitých menšin, které je jinak objektivně (statisticky) prokazatelným faktem, je způsobeno mimo jiné či dokonce převážně přetrvávající faktickou diskriminací těchto menšin ze strany většinové spo- lečnosti – což je považováno za nespravedlnost. Vycházejí tedy z presumpce příčinné souvislosti mezi [1] nižším socio-ekonomickým statusem příslušníků menšin a [2] je- jich faktickou diskriminací ze strany většinové společnosti. Aby byla tato domnělá nespravedlnost odstraněna či alespoň zmírněna, nové antidiskriminační hnutí iniciuje vydávání právních aktů, kterými se v pozitivním objektivním právu znovu zavádějí právní privilegia coby výsadní kolektivní subjektivní práva, jež svědčí právě a jen vy- mezených kategoriím lidí (zejména ženám nebo menšinám s odlišnou rasou, barvou pleti či národností) na rozdíl od zbytku společnosti, tzn. negativně chápané většiny. Deklarovaným důvodem této novodobé právní privilegizace je tedy vyrovnání údaj- ného faktického znevýhodnění paušálně vymezené kategorie právně privilegovaných lidí. V rámci antidiskriminačního práva tak dochází k tvorbě právních norem zavádě- jících právní privilegia, jež jsou v základních normativních znacích podobná právním privilegiím, proti kterým se v západních zemích bojovalo v buržoazních revolucích a následně zápasilo v hnutí za rovnoprávnost zhruba až do konce 60. let 20. století. V tomto smyslu lze hovořit o renesanci právních privilegií . A vzhledem k tomu, že tato renesance je v západních zemích historicky spjata s nástupem postmoderny, tj. filozo- fickým odklonem od osvícenství a racionalismu, lze ji označit jako (ryze) postmoderní . Nejtypičtějším příkladem těchto novodobých právních privilegií je kvóta pro men- šiny , tj. právní normou stanovený počet či podíl pro zastoupení určité skupiny lidí (menšiny) v nějakém orgánu či organizaci, pokud je tato skupina lidí vymezena podle svých abstraktních subjektivních lidských vlastností (rysů), jako je pohlaví, rasa, bar- va pleti či národnost (etnikum). Takto koncipovaná kvóta přitom nemusí být přímá (výslovná), ale může být i nepřímá, skrytá. Příkladem skrytě koncipované kvóty pro ženy je návrh směrnice Evropského Parlamentu a Rady o zlepšení genderové vyváže- nosti mezi členy dozorčí rady/nevýkonnými členy správní rady společností kótovaných na burze a o souvisejících opatřeních; 15 tato směrnice byla koncipována podle vzo- ru již přijatých vnitrostátních normativních aktů zejména v Dánsku, Finsku, Belgii, Nizozemí, Francii, Itálii, Španělsku a Rakousku. 16 Navrhovaná směrnice přikazuje, aby podíl každého pohlaví ve funkcích nevýkonných orgánů největších evropských obchodních korporací kótovaných na evropských burzách dosáhl do roku 2020 nej- 15 BEJČEK, J.: Kdo má odpovídat za „správné“ složení statutárních orgánů obchodních korporací? Bulletin advokacie č. 10/2013, s. 19. 16 BEJČEK, J.: op. cit., s. 20.

14