SLP 06 (2014)

vysokoškolským vzděláním (nejčastěji právního, politologického, sociologického či psychologického směru), což jejich návrhům i argumentům dodává odborné věrohod- nosti i převahy vůči laické veřejnosti. Zpravidla však postrádají vzdělání lékařského či přírodovědeckého směru, zejména lidské fyziologie, neurologie, psychiatrie či evoluční biologie. Díky tomu jsou jejich iniciativy v oblasti antidiskriminačního práva odborně jednostranné a postrádají klíčové analýzy v relevantních medicínských či přírodově- deckých souvislostech. Často své návrhy opírají o „odborné studie“, kterými se snaží prokázat, že statisticky nižší sociální nebo ekonomické postavení příslušníků menšin je způsobeno právě faktickou diskriminací ze strany většiny (například hypotéza „skle- něného stropu“ pro zastoupení žen na vedoucích pozicích v soukromém i veřejném sektoru). Nicméně tím, že se zpravidla neověřuje význam jiných potenciálních příčin (faktorů), zejména z oblasti lidské fyziologie, neurologie či psychiatrie, tyto studie při- nášejí značné riziko objektivní chyby ve vědeckém (potažmo logickém) uvažování – chyby non sequitur (tj. nevyplývá) , a díky tomu i značné riziko chybných závěrů; jako typický příklad lze uvést faktor podstatně odlišného hormonálního nastavení mužů a žen, který významným způsobem determinuje odlišnosti v mužském a ženském so- ciálních chování. Humanitní technokracie má touhu pomocí nástrojů manažerského řízení napravovat faktické nerovnosti mezi lidmi, které vnímá jako důsledek lidské nespravedlnosti a diskriminace. Za čtvrté: Rostoucí převaha výkonné moci (exekutivy) nad zákonodárnou mocí (le- gislativou) v řadě demokratických právních států, nemluvě o organizační struktuře Evropské unie. Většinu antidiskriminačních norem, zavádějících právní privilegia pro menšiny, připravuje a navrhuje výkonná moc – Komise Evropské unie, vlády, minister- stva, ale především jejich rozsáhlé byrokratické aparáty. Výkonná moc je – v porovná- ní s laickými zákonodárnými sbory – vybavena mnohem větším i kvalifikovanějším odborným personálem, věcnými prostředky i financemi. V Evropské unii i ve větši- ně ústavních systémů západních států navíc získává v legislativním procesu převahu. Tato převaha se vyznačuje již tím, že laičtí zástupci zákonodárných sborů nejsou reálně schopni adekvátně odborně argumentačně oponovat stále početnějším a stále složi- tějším návrhům, které na ně chrlí exekutiva. To je v souvislosti s antidiskriminačním právem umocněno ještě jedním specifickým rysem. A sice tím, že řada normativních opatření v této oblasti má právní formu aktů (či mezinárodních smluv), jejichž návrhy předkládané exekutivou nemůže zákonodárný sbor měnit, ale pouze schválit, nebo odmítnout. Tím je v řadě případů na konci či uprostřed rozběhlého zákonodárného procesu postaven z politického hlediska de facto před hotovou věc, přesněji řečeno před „nabídku, kterou nelze odmítnout“. Za páté: Tvorba antidiskriminačních norem, zavádějících právní privilegia pro men- šiny, je pro byrokracii i politickou reprezentaci relativně politicky výhodná – v porovnání s materiálními opatřeními na podporu menšin (například v porovnání s výstavbou a pro- vozemmateřských školek na podporu objektivního faktického znevýhodnění matek ma- lých dětí v jejich rovném přístupu k zaměstnání i podnikání). Především je mimořádně

16