SLP 06 (2014)

Výklad Evropské komise pro lidská práva (dále jen Komise) se během let postupně vyvíjel a měnil. Původně se přikláněla k čistě institucionálnímu pojetí a v rozhodnu- tí X. v. Spolková republika Německo z roku 1960 konstatovala, že i když se „smluvní strany zavazují konat svobodné volby, neznamená to, že by uznávaly, že se jich každý má právo účastnit; jinými slovy, článek P1-3 nezaručuje individuální volební právo.“ 16 Určitý posun v tomto stanovisku přinesl o sedm let později, v roce 1967, jiný pří- pad X v. Spolková republika Německo . Komise zde došla k závěru, že „ závazek smluvních stran konat svobodné volby zahrnuje uznání všeobecného volebního práva,“ přestože text článku P1-3 o něm – záměrně – nehovoří, stále však trvala na tom, že to „nicméně neznamená, že by článek P1-3 poskytoval bezvýhradně každému jednotlivci právo účastnit se voleb; naopak, všeobecně se uznává, že určité omezené skupiny osob mohou být z voleb vyloučeny.“ 17 K zásadnímu zlomu došlo až o dalších osm let později v případu W., X., Y., Z. v. Belgie . V tomto rozhodnutí z roku 1975 Komise svůj předchozí výklad vědomě změnila. Došla zde k závěru, že „článek P1-3 zaručuje (…) právo volit a právo kandidovat ve volbách do zákonodárného sboru“, 18 tj. aktivní i pasivní volební právo. Zároveň však potvrdila, že nejde o absolutní právo a státy mohou zavést určité podmínky pro jeho výkon. Ty však nesmí být svévolné ani zasahovat do svobodného vyjádření názorů lidu ve volbách. Před Soud se první stížnost na porušení článku P1-3 dostala až více než 30 let poté, co Dodatkový protokol nabyl účinnosti. Jeho rozsudek Mathieu-Mohin a Clerfayt v. Belgie 19 z roku 1987 je proto možné považovat za svým způsobem „rekapitulační“: na margo projednávaného případu zde shrnul dosavadní rozhodovací praxi Komise a založil svoji doktrínu pro posuzování těchto případů. Pokud jde o povahu práv vyplývajících z čl. P1-3, ztotožnil se s pozdějším výkladem Komise, že jde o individuální aktivní a pasivní volební právo. Svůj názor opřel jednak o preambuli a čl. 5 Dodatkového protokolu, podle něhož „Vysoké smluvní strany budou považovat články 1, 2, 3 a 4 tohoto protokolu za dodatkové články k Úmluvě a všechna ustanovení Úmluvy budou plnit v souladu s tím“ , jednak o přípravné práce ( travaux préparatoires ), které neukazují záměr vyloučit individuální stížnosti na porušení čl. P1-3. Podle Soudu „mezistátní zabarvení znění čl. P1-3 nevyjadřuje žádnou podstatnou odliš- nost od ostatních věcných ustanovení Úmluvy a protokolů. Zdá se, že důvod spočívá spíše ve snaze dát přijatému závazku větší vážnost a také v té skutečnosti, že primárním závaz- kem zde není zdržení se či nezasahování, jak je tomu u většiny občanských a politických práv, ale naopak přijetí aktivních opatření státu ke konání demokratických voleb.“ 20 Soud však zároveň potvrdil, že nejde o práva absolutní. Jak uvedl, státy mají širokou míru uvážení a mohou právo volit omezit. Toho uvážení však není bezbřehé a státy

16 X. v. Federal Republic of Germany, App. No. 530/59, 3 Yearbook 184, str. 190. 17 X. v. Federal Republic of Germany, App. No. 2728/66, 10 Yearbook 336, str. 340. 18 W., X., Y., Z. v. Belgium, App. No. 6745/74 a 6746/74, 18 Yearbook 236, str. 244. 19 Mathieu-Mohin and Clerfayt v. Belgium, App. No. 9267/81, 10 EHRR 1. 20 Mathieu-Mohin and Clerfayt v. Belgium, op. cit, § 50.

30