SLP 06 (2014)

musí respektovat určité zásady, na jejichž dodržení Soud dohlíží: „Soud se musí přesvěd- čit, že tyto podmínky neomezují uvedená práva natolik, aby byla narušena jejich samotná podstata nebo aby byly zbaveny své účinnosti, že sledují legitimní cíl a že použité prostředky nejsou nepřiměřené. Žádné podmínky zejména nesmějí mařit ‚svobodné vyjádření názorů lidu při volbě zákonodárného sboru‘.“ 21 Definitivně tak bylo potvrzeno, že jednotlivci mají právo se na štrasburské orgány obracet se stížnostmi na porušení svého volebního práva. Stojí za zmínku, že se Soud zcela vyhnul otázce, jaký byl úmysl smluvních stran při formulování čl. P1-3. Nijak se proto nevypořádal ani s výše popsanou skutečností, že se státy zcela záměrně vyhnuly jakékoliv zmínce o principu všeobecnosti volebního práva, což vede k závěru, že patrně neměly v úmyslu v čl. P1-3 zakotvit subjektivní volební právo. Ale i kdyby se byl Soud k tomuto aspektu vyjádřil, vzhledem k doktríně Úmluvy jako živoucího dokumentu by to pro jeho rozhodnutí nemělo zásadní vliv. Zdá se jednoznačné, že i když všeo- becnost volebního práva původně z čl. P1-3 nevyplývala, v průběhu let se jeho rozsah rozšířil. Přípustná omezení subjektivního volebního práva Okamžik, kdy Soud dovodil existenci subjektivního volebního práva podle čl. P1-3 a stanovil standard pro jeho soudní přezkum, je počátkem dlouhé linie případů přezkou- mávajících nejrůznější omezení. 22 Soud například akceptoval omezení založená na stát- ním občanství 23 či požadavku trvalého pobytu. 24 Do určité míry aproboval i omezení na základě duševní choroby, nejsou-li paušální a neuplatňují-li se bez rozlišování na všechny osoby s byť jen omezenou způsobilostí k právním úkonům. 25 Na druhé straně však shledal porušení práva na svobodné volby v případě, kdy byli volební- ho práva zbaveni lidé „podezřelí z příslušnosti k mafii“ (aniž by předtím musely být odsouzen pro nějaký trestný čin). 26 Neakceptoval ani omezení volebního práva osob, které vyhlásily osobní bankrot. 27 Nejzajímavější linie případů se však týká právě volebního práva vězňů. Historicky jim řada evropských zemí volební právo nepřiznávala, což původně nebylo považováno za porušení čl. P1-3. V roce 1983 Komise rozhodovala o stížnosti holandského obča- na, který se z důvodu svého přesvědčení vyhýbal základní vojenské službě, za což byl odsouzen k 18 měsícům vězení a na další tři roky mu bylo odebráno volební právo. Stejným způsobem tehdy platný zákon v Nizozemí postihoval všechny osoby, které 21 Mathieu-Mohin and Clerfayt v. Belgium, op. cit., § 52. 22 Pro detailní přehled viz Kmec, J. et al.: Evropská úmluva o lidských právech. Praha: C.H. Beck, 2012, str. 1332-1335. 23 Makuc and others v. Slovenia, App. No. 26828/06, HUDOC, nebo Luksch v. Italy, App. No. 27614/95, HUDOC. 24 Hilbe v. Lichtenstein, App. No. 31981/96, HUDOC, nebo Py v. France, App. No. 66289/01, HUDOC. 25 Alajos Kiss v. Hungary, App. No. 38832/06, HUDOC, § 44. 26 Labita v. Italy, App. No. 26772/95, Grand Chamber, HUDOC, § 202-203. 27 Campagnano v. Italy, App. No. 77955/01, HUDOC, § 49.

31