SLP 06 (2014)

nedosahují tří let, a jejich volební právo je tak zachováno. Podle jeho názoru se proto nejedná o neproporcionální opatření, a čl. P1-3 proto nebyl porušen. Existují přinejmenším dva způsoby, jak si toto rozhodnutí velkého senátu vykládat. Bylo by možné tvrdit, že nejde o nic více a o nic méně než o trvání na původních požadavcích, tak jak je Soud vymezil v Hirstovi , zatímco přístup první a druhé sekce byl příliš aktivistický a šel nad jejich rámec. Osobně se však domnívám, že tento výklad neodpovídá skutečnosti. Nelze popřít, že požadavek zvláštního soudního rozhodnutí, kterým bude vězeň zbaven volebního práva s přihlédnutím ke všem okolnostem kon- krétního případu, v Hirstovi stanoven nebyl. Soud nicméně stanovil, že musí existovat „zřetelný a dostatečný vztah mezi touto sankcí a (…) okolnostmi individuálního pří- padu, o který jde“. 39 Má-li být takový vztah stanoven automaticky, ex lege , zdá se být nezbytné, aby šlo o přesně stanovená kritéria, která budou dopadat pouze na omezený okruh případů. Takovým kritériem proto nemůže být (jen samotná) délka trestu odnětí svobody, ke které byl pachatel odsouzen, ale spíše povaha trestného činu, který spáchal. Například u trestného činu zneužití pravomoci úřední osoby lze spatřovat jistý vztah k fungování demokratického státu, a bylo by možné argumentovat, že jde o dostateč- ný důvod k omezení volebního práva. Naproti tomu vražda, bez ohledu na to, o jak závažný trestný čin jde, podobný vztah postrádá, a proto by – v logice Hirsta – důvo- dem k omezení volebního práva být neměla. V případu Scoppola nicméně velký senát akceptoval široce definované omezení v italském právu, postavené výhradně na délce trestu, a jeho přístup proto nelze hájit jako přísné dodržování principů stanovených v Hirstovi , ale naopak jako jejich opuštění, byť třeba jen částečné. Není zřejmé, co bylo důvodem této změny, ale vzhledem k probíhajícímu sporu se Spojeným královstvím se nelze ubránit dojmu, že Soud záměrně zúžil své původní požadavky, aby tak vytvořil prostor pro kompromisní řešení. Závěr Jak jsem v příspěvku ukázal, při přijímání Úmluvy a formulování práva na svobodné volby se státy záměrně vyhnuly zmínce o všeobecnosti volebního práva. V důsledku toho byl čl. P1-3 původně interpretován jako ryze institucionální závazek, z něhož nevyplývala možnost podávat individuální stížnosti. Tento výklad se však postupně změnil, což spustilo vnitřně konzistentní linii rozhodnutí, ve kterých Soud postupně rozšiřoval míru všeobecnosti volebního práva (řečeno s Weyrem: od „obecného“ ke ješ- tě „obecnějšímu“), což vedlo k odstranění řady jeho tradičních omezení. Rozsudek v případu Hirst bylo v této řadě patrně nejvýznamnějším rozhodnutím, ve kterém Soud došel k závěru, že právo volit není privilegiem, nýbrž právem, a člověk jej může být zbaven jen tehdy, pokud je takové opatření dostatečně zdůvodněno jeho chováním. Rozsudek velkého senátu v případu Scoppola , jakkoliv z praktického hlediska pocho- pitelný, proto znamená pro ochranu všeobecnosti volebního práva citelný krok zpět.

39 Hirst v. United Kingdom (No. 2), App. No. 74025/01, Grand Chamber, HUDOC, § 71.

34